Pat Garrett & Billy the Kid

Melancholický western Sama Peckinpaha. Taková westernová Bezstarostná jízda. Dva kamarádi a zároveň protihráči, Pat Garrett - desperát se šerifskou hvězdou, který si své postavení musí vykoupit nářkem svého svědomí a Billy the Kid - symbol svobody a svobodomyslnosti, jehož naopak pomalu dohání život za hranicí zákona. Nedá se jednoznačně říci, kdo je dobrý a kdo zlý, svět westernů Sama Peckinpaha nikdy není černobílý, ba naopak, složitý, osudově zamotaný a hlavně drsný a zlý... Přesto je to Peckinpahovo ohlédnutí za zlatými časy, kdy se ještě prožívaly skutečné Osudy a kdy žili skuteční Muži. Život bolel, ale měl hloubku a smrt byla završením něčeho neopakovatelného... (12.07.2007)

Na to, aby ma western dokázal ešte zaujať, musí byť sakra originálny. V roku 73 natočiť niečo nové bola aj pre Peckinpaha poriadna fuška. Všetko tu už bolo, takže sa dá v rámci žánru iba recyklovať. Aj keď film rozpráva príbeh o najväčších superhviezdach divokého západu, nenašiel som na ňom nič, čím by ma dokázal výraznejšie osloviť. Ako napríklad režisérova Divoká banda. Začal som pozerať bez tituliek, lenže Coburn si s Kristoffersonom tak mumlú, že som si ich tam radšej prihodil. Uvidíme na druhý krát, možno zmením názor ako pri Straw dogs. Druhé pozretie: Na hodnotení sa mení jedna hviezda, keďže si teraz viac uvedomujem kvality snímky. Stále je ale trochu nudná. Postrehy: Billy a Pat mali najlepších zubárov na divokom západe. Bob Dylan tu vyzerá ako ťažký mentál. (29.05.2012)

Že tento film představuje „tak trochu neortodoxní western“ a střelba zde nemá podobu vyřizování účtů a nepřátelství, ale intimního dialogu mezi pistolníky, vám řekne každý. Otázka zní, čím to je motivováno? Je to dané tím, že v sobě film odráží stav duše svého režiséra, že tu máme klasickou pozdní tvorbu muže, který - stejně jako Tarkovskij v Nostalgii nebo v Oběti - přiznává, že moc mluvil, moc střílel a kriticky reviduje nejen sama sebe, ale i svoji starší tvorbu (tudíž se lze oprávněně domnívat, že k plnému docenění filmu je třeba jistého metuzalémského věku). Slovy Heideggera směřuje od metafyziky k bytí, k uvědomění si konečnosti. Také proto mi přišel film lepší než slavnější Divoká banda. Ne vyloženě kvůli tomu, že by Peckinpah konečně věděl, co říct, z nějakého extrémního zmoudření ho nepodezírám (poněvadž zkušenost neznamená automaticky zmoudření), ale spíš pochopil, jak to říct. Tím narážím na opravdu mistrnou kompozici scén, současně tak asketickou a zároveň bohatou. Nebo spíš přesnou, protože řada postav kupříkladu posedává v prázdné místnosti, aniž to scénu jakkoliv oslabuje. Z toho všeho povstává otázka: Mění se westernový žánr, nebo jen jeho tvůrci? Co když je Pat Garrett a Billy Kid ryze autorským dílem Peckinpaha, na jehož základě je nesprávné vyvozovat cosi o vývoji kinematografie? Nakonec i onen slavný dovětek od Eastwooda, podobně vysoustružený western Nesmiřitelní, odráží především svého tvůrce. ____ Jak Coburn, tak Kristofferson si to přes enormní charisma fakt nehorázně dávají. Jen ten Bob Dylan se svou rachitickou konstrukcí nezapadá do prostředí, jakkoliv to je zřejmě součást hry. A stejně tak nezapadala do filmu nereálná, komiksová krev. Jinak bych ale tohle dílo bezpochyby zařadil mezi pět svých nejoblíbenějších westernů. (08.12.2008)

Abych pravdu řekl, tak z tohoto westernu vůbec odvázaný nejsem. Ale může to být tím, že jsem prý viděl nějakou blbě sestříhanou verzi, která je zcela jiná, než ta, která na tomto webu poměrně boduje. To, co já jsem viděl, bylo zcela plytké a nudné. Jediné "Knocking on Heaven´s Door" to zachránit nemohlo. (08.05.2009)

Na jedné straně šarmantní odpadlík Kris Kristofferson, na druhé James Coburn s šerifskou plackou a dva palce nad nimi Bob Dylan, jak ho pánbůh stvořil, s křidýlky, akustikou a andělskými melodiemi. Mistr Peckinpah ve vrcholné formě, díky jehož režisérskému umu se snímek hrdě tyčí nad svými soukmenovci i po bezohledném okleštění producenty. Přestože se to nemusí zdát a přestože se mé opotřebované mozkové závity můžou mýlit, svorně to pro jednou opomeňme a předstírejme, že tenhle kotouč filmové bašty nepřiměl božského Sama pochcat plátno na premiéře. Tak tedy, proč že zrovna tomuto snímku očichávají ostatní westerny zadek...? Pro mou brilantní teorii si musíte termín "Smíření s nevyhnutelným" představit jako prsatou Asiatku se zmíněnou větou vytetovanou těsně nad zadečkem a hned vedle ní ještě jednu šťabajznu libovolné rasy a vyznání, ale ta je tu jenom pro trochu lesbického sexu, který v mém komentáři nemůže chybět. Z Pata Garretta a Billyho Kida sálá Smíření s nevyhnutelným jako z žádného jiného filmu, je téměř hmatatelná, skoro si můžete plivnout do dlaně a zajet jí s ní mezi nohy. A to dělá tenhle film jedinečný, každá z těch figurek chápe v plném rozsahu, že si pro ně kosťa v černé pláštěnce dříve či později přicválá, což jejich přátelství vyvrhuje na nevídaný level, na jehož pozadí se odehrává veškeré vzájemné vraždění. Když k tomu navíc přičteme příjemně pomalé tempo, bezchybnou řemeslnickou práci, hektolitry charismatu a ženy jako kus masa na šoustání a drhnutí špinavých nohou, no jednoduše dokonalý western. (19.02.2013)