Hirošima, moja láska

Francouzka a Japonec se setkají v Hirošimě, městě, které poznalo, co je to ztráta. Stanou se z nich milenci, ovšem to, co je pojí není ani tak láska, jako spíš město rezonující lidským utrpením. Francouzská dívka kdysi ztratila svého přítele, a právě v Hirošimě ji vzpomínky dostihnou. Její Japonský milenec zas ztratil v Hirošimě rodinu. Resnaisův film se mi zdál umělý, jako by nefungovala interakce mezi oběma herci. Věty jimi pronášené znějí ploše, umělě, jako by se jednalo o nějaký dramatický přenes v rádiu, a ne o film plný vášně a osamění. I přesto je film z počátku docela poutavý, postava dívky je opředena tajemstvím, které dá jejich vztahu novou tvář. Ve chvíli, kdy však Resnais vyloží všechny karty na stůl, jako by film ztratil dech. (15.10.2005)

Hirošima, má láska je a není milostný příběh. Pokud ano, tak je to rozhodně milostný příběh značně neobvyklý. Daleko více na mě ale snímek působil jako hluboká sonda do lidské psychiky. Pozitivně hodnotím i další rovinu - zajímavou reflexi druhé světové války, její japonská část jde totiž obecně spíše mimo evropské vědění. I když jsem člověk, který u filmu povětšinou hledá silný příběh, Hirošimu jsem si užila, ač tu žádný epický příběh není. Notně tomu dopomáhá nádherná hudba, nápady režiséra - střih, kamera apod. (ne nadarmo je tohle snímek, v němž tak silně rezonuje francouzská nová vlna). Část explicitně líčící následky dopadu atomové bomby byla velice silná a asi nejsilnější z celého filmu. Je proto škoda, že přišla na začátku, protože v kontextu těchto scén ty další tolik nevyzní. Ten snímek má velký význam a rozhodně si nezaslouží zapomnění, tudíž ho doporučuji ke zhlédnutí. (Slova o zapomnění v souvislosti s filmem samým teď působí skoro dvojsmyslně...) (19.06.2012)

Na Náměstí Míru bylo horko. 10 000 stupňů. Emmanuelle Riva zesnula před pár dny a já koukám, jak před padesáti osmi lety, vybombardovaná jako Nagasaki, vzpomínala na to, co se událo před dalšími čtrnácti lety v Nevers. Jelikož v té historii hrál roli německý milenec, je nasnadě vypravovat o tom v Hirošimě Japonci. Jde o roztříštěný příběh o silách, jimž je člověk stejně lhostejný jako atomové bombě a pro vlastní svrchovanost jednou zapomenou úplně všechno. Silách, které skrze změnu vyjevují, co zůstane stejné. Ostatně zvířata začala vylézat z děr již druhý den. DRUHÝ DEN! V přeskupení se včerejšek může stát dneškem, Marienbad Hirošimou, hotel jiným hotelem a Japonec Němcem. Hlas nás uklidňuje, na tyto síly se lze spolehnout, i když se to stane znovu a zase bude 10 000 stupňů. A Resnais to vidí jasně jako nápis FUKUYA na roletách drogerie ve městě, které zničila (a nezničila) jaderná katastrofa. Vždycky se můžeš ušklíbat, ale co může jiného turista [a divák] dělat, než plakat? (18.03.2017)

"ZŮSTAT JE JEŠTĚ VÍC NEMOŽNÉ NEŽ ODJET." Pomuchlaná lovestory v kulisách nejpodivnějších - z popela atomového úderu povstávající Hirošimě. To, co začalo jako krátkodobý milostný vztah s pevně danou záruční lhůtou, přerůstá v hloubkovou terapii, pocity vyplouvají napovrch, trauma se odhaluje v plné nahotě... Jsou tam velice zajímavé plochy, podpořené obrazem i hudbou, chvílemi to zní jako poezie a v těchto momentech je film víc než zajímavý, na druhou stranu musí postavy bojovat se sympatiemi diváka, protože minimálně postava japonského architekta má jisté deviantní konotace (jako by se na odhalené bolesti neukojitelně pásl), a to spojení s tématem krapet eroduje. 60% (11.02.2024)

"Neviděla jsi v Hirošimě nic." "Viděla jsem nemocnici; jsem si tím jistá. Nemocnice v Hirošemě přece existuje..." "Neviděla jsi nemocnici v Hirošimě. Neviděla jsi nic." „Ženy riskují – rodí deformované děti; příšery; ale nevzdávají se. Muži se stávají sterilními, ale nevzdávají se. Lidé mají hrůzu z deště; déšť, který padá na Tichý oceán. Tichý oceán se stává vražedným – umírají ryby. Lidé mají strach z jídla Jídlo v celém městě je spáleno Poslouchej: já vím, že se to opět stane 200 tisíc mrtvých, 80 tisíc zraněných, během devíti vteřin. Na povrchu země teplota stoupne na 10 000 stupňů. Deset tisíc sluncí, řeknou lidé. Asfalt bude hořet. Všechno zachvátí chaos. A celé město se zvedne do výšky a pak dopadne zpět na povrch země jako popel“ Úvodní rozhovor hlavních hrdinů předznamenává, v jakém duchu se ponese celý film. Vztah francouzské herečky a japonského architekta upoutá svou poetičností a také naléhavostí. Nejde o běžnou love story na pozadí tragických vzpomínek, ale o hlubokou sondu do duše jedné zmatené dívky a muže, přeživšího nejstrašnější výbuch v dějinách. Musí se vidět!! (26.04.2006)