Vepřinec

Pier Paolo Pasolini a další z jeho řady kontroverzních filmů, které mnoho lidí pobuřuje – mnohdy však naprosto zbytečně. Jeho netradiční styl se mu sice nejspíš nakonec vymstil (v osobním životě), ale i po jeho smrti jsou některé jeho filmy pořád zatracovány. Přitom Vepřinec rozhodně nepatří mezi ty, na které by se museli lidi dívat jen skrze prsty. Ani mě nepřijde, že by šlo zrovna o dvakrát zvrhlý film, zvoleným způsobem natáčení určitě ne, snad jen obsahem, který je zřejmě pro spoustu lidí nepřijatelný. Kanibalismus v první dějové lince je podán důstojnou formou a možnostmi tehdejší doby, triky (gore) sice slabšího rázu, ale vždyť nešlo o horor. No a druhý příběh o mladíkovi co rád navštěvoval prasata? Úchylné, leč stejně nebylo nic vidět, abych režiséra musel odsuzovat, či jej nazývat zvrhlým prasetem. Nebyl by první ani poslední, kdo koketoval s touto situací (zoofilního námětu). Salo to už byla jiná káva. Oba příběhy však především poukazují na „SAMOTU“ obou hlavních hrdinů a jejich tragické konce. Pasolini dokázal vytvořit dobrou atmosféru, kulisy a to všechno (hlavně tedy ten příběh kanibala) i bez zbytečných dialogů. V druhém příběhu mě některé rozhovory trochu vadili a i proto zůstávám u průměrného hodnocení. Nemám rád filozofické kecy...60% (30.12.2015)

Ano, Pasolini v plné polní útočí na "hranice vkusu"... Je to zajímavá sonda do životů dvou mladíků, kteří tak časově i mentálně vzdáleni, přece si byli velmi blízcí. Těžká sociální kritika autora na nás řve ze všech stran a bije do očí a ty dialogy.. Já si myslím, že tento světový režisér, bezesporu, byl originální hlavně blízkostí své pravdy té reálné a ze svých příběhů vždy udělal předobraz doby, na který není někdy moc hezké se dívat, zvláště, když v té době žijeme.!!! PS: Možná Díky bohu, že Mistr nežije ještě dnes, to bychom se dočkali obrazů strašlivosti... (10.11.2011)

Upraveno v dubnu 2021. Film Vepřinec je protifašistickým pamfletem idealistického marxisty. Pier Paolo Pasolini složil obrazy a své politické prohlášení z poezie, byť už přestala být romantickou, zhrubla a zvulgárněla, sepsal verš bez bílých rukaviček, s pokrytectvím moci se nepáře. Pasolini reaguje na tehdejší dobu, na fašizaci italské pravice i společenské elity a využívá ve svůj prospěch obdobnou situaci z německé společnosti i jeí politické scény, ostatně na to později velice často ve svých filmech narážel Reiner Werner Fassbinder. (Stejně tak se ve stejnou dobu radikalizovala též levice.) Pasolini zůstává věrný svému idealistickému přesvědčení, buržoazii peskuje za její úpadek morální i ideologický, a v návaznosti na to podniká vzpouru ubožáků proti konvencím, odboj mizérie a sociální bídy lidského života proti krutosti autorit moci. Pasolini se nezatěžuje soucitem a bez zábran podniká přímé útoky v úmyslně vulgárnějším verši své poezie, chtěl vyvolat kontroverzi a pečlivě předkládá vášeň a poetické výjevy základních lidských pudů lidského soužití. Rituální obětí Pasoliniho víry je Julian Klotz (zajímavý Jean-Pierre Léaud), syn prominentní německé rodiny v zajetí intimního prokletí. Nezajímá se o slastné hrátky moci, pouze o ty své vlastní. Smutnějším hrdinou Pasoliniho básně je středověký rebel společenských konvencí (pozoruhodný Pierre Clémenti), mladík, překračující pod tlakem chudoby životních podmínek běžnou morální etiku. Moc je neméně krutá, navíc je také pomstychtivá. Důležitou postavou je tu pan Klotz (velmi zajímavý Alberto Lionello), Julianův otec, znepokojený synovým nezájmem o kontrolu finanční a politické moci. Ale Pasolini je politicky nekompromisní. Významnou postavou je také Herdhitze (vynikající Ugo Tognazzi), průmyslník s pochybnou minulostí, Klotzův soupeř i jeho nejvýhodnější spojenec k podpoření výhod vlastních výsostných zájmů. Hlavní ženskou postavou je Ida (zajímavá Anne Wiazemsky), mladá dívka z prominentních německých kruhů, odmítnutá niterně rozechvělým Julianem. Pasoliniho sarkasmus tu dosahuje svého vyvrcholení. K výraznějším postavám patří také Hans Günther (dobrý Marco Ferreri, sám kontroverze vzbuzující režisér), pravá a nepostradatelná, ruka pana Klotze. Z dalších rolí: Julianova stavovsky uvědomělá matička (Margarita Lozano), první druh středověkého rebela proti stavu věcí (Franco Citti), první lidská kořist středověkého rebelanta (Luigi Barbini), či extrémním lidským chováním zaskočenější Maracchione (Ninetto Davoli). Film Vepřinec je nekompromisním politickým manifestem, poezií svérázného romantického básníka marxismu. Je záměrně vulgárnější, zachycuje tím účinněji jádro sporu. Pozoruhodný filmový zážitek! (19.10.2009)

Každý Pasoliniho film má niečo; aj tie, ktoré sa mi nepáčili mali hromadu zaujímavých nápadov, víziu, skvelú kameru. Ešte aj to Sálo malo dve-tri dobré scénky. Prasačinec nemá nič. Pôvodne som chcel dať aspoň jednu hviezdu za hudbu, ale bola vykúpená zvyškami mojej trpezlivosti po 100 minútach tristných dialógov a šaškovania medzi kopcami (znovu). Vlastne by ma zaujímal ideálny svet podľa Pasoliniho. Asi by tam ležal s ostatnými veriacimi homosexuálnymi komunistami niekde v jame, sypali by na seba hlinu, podávali si krajec chleba a diskutovali s vrabcami. Ako som už raz písal, ten človek doslova deklasoval vlastné umenie na úroveň toho, čím bol on sám. Chodiaci oxymoron, pre ktorý sú všetci ostatní nacisti. Pozérsky boj proti pokroku. (26.03.2019)

Těšil jsem se, že mě Pasolini (jako obvykle) totálně znechutí. Vzhledem k tomu, že o svém díle prohlásil, že tentokrát zašel za hranice únostnosti, vypadalo to docela nadějně. Ale nestalo se. Spíš mě totálně znudil. Údajně je Vepřinec metaforou o úpadku lidské společnosti. Jenže co je za metaforu, když to kluk dělá s prasatama nebo když jiný kluk požírá kvůli hladu lidi? To je možná tak metafora toho, že Pasolinimu začínal pomalu měknout mozek a z výborného režiséra se začínalo stávat úchylné prase. Rozhodně nedoporučuji těm, co by ve Vepřinci chtěli hledat nějakou prasárnu... (11.07.2007)