Vepřinec

Svého času zaznamenal Pasoliniho snímek podrážděné a odmítavé reakce a má dodnes pověst skandálního a pikantního díla. Střízlivě řečeno, průměrný filmový fanoušek odchovaný současnou komercí bude nad Pasoliniho filmem zívat nudou, a co před 40 lety vyvolávalo vášně, už dnes vypadá málem banálně. FIlmeček jako stvořený pro promítání v malé uzavřené společnosti rozumujících budoucích filozofů a ve své podstatě nekonzumovatelný běžným filmovým divákem. O příběhu se prakticky nedá hovořit, tohle dílko natočil režisér sám pro sebe a filmové recenzenty. Po celou dobu jsem bojoval s nudou a ospalostí. Herecké výkony jsou slušné, i když převážnou většinu aktérů podezírám z toho, že vůbec nevěděli, co hrají. Pasolini pracoval se svými oblíbenými herci, kteří dokázali režisérovi vyjít vstříc. Několik slušných dialogů a filmových obrazů nezachrání tuhle sebestřednou podívanou. Celkový dojem: 20 %. (27.06.2008)

Kontroverzní dílo geniálního tvůrce otevírá a tak docela nevyvrací pochybnosti o jeho zařaditelnosti do normálního (= většinového) vidění světa. Odhlédnu-li od této věci, půdorys, pro Pasoliniho příznačný, vlastně dvou příběhů, které souvisí jen velmi zprostředkovaně, podobenství žravého vepře (spolu s krysou podle některých vědců v tomto ohledu nejvíce blízkých lidské žravosti a nenasytné hltavosti) a ne překonaného fašismu je vlastně plně a živě současné. Snaha urychlovat konec kapitalismu za kapitalistické peníze - proč neodpovědět na zjednodušení zjednodušením? - je pro Pasoliniho příznačná a tvoří zřejmě nejvíc - někdy také nejlevněji - napadnutelná místa jeho životního odkazu. Co zcela uniká - přiřazuji se také k těm, kteří nedozírají do hlubin - je Pasoliniho estetika a složitá filozofická abstrakce, kterou nalézáme "na dně" většiny jeho syžetů. Nicméně hyperboly a paralely tohoto filmu v každém ohledu podporují - ne vylučují - zařazení tohoto obtížně pochopitelného díla mezi vrcholy světové filmové tvorby dnes již bájných šedesátých let. (17.09.2007)

Totální sračka. Člověk se těšil na kontroverzní dílko a nějaký ten sexík s prasaty a ono nic. Místo toho jsem dostal pořádnou nálož nudy, se kterou se rozhodně nešetřilo. Všechno kvůli čemu jsem se na film podíval se odehrává za kamerou. Velmi dlouho jsem neviděl takhle zbytečný film. Naprostý odpad! (28.03.2013)

Těšil jsem se, že mě Pasolini (jako obvykle) totálně znechutí. Vzhledem k tomu, že o svém díle prohlásil, že tentokrát zašel za hranice únostnosti, vypadalo to docela nadějně. Ale nestalo se. Spíš mě totálně znudil. Údajně je Vepřinec metaforou o úpadku lidské společnosti. Jenže co je za metaforu, když to kluk dělá s prasatama nebo když jiný kluk požírá kvůli hladu lidi? To je možná tak metafora toho, že Pasolinimu začínal pomalu měknout mozek a z výborného režiséra se začínalo stávat úchylné prase. Rozhodně nedoporučuji těm, co by ve Vepřinci chtěli hledat nějakou prasárnu... (11.07.2007)

Upraveno v dubnu 2021. Film Vepřinec je protifašistickým pamfletem idealistického marxisty. Pier Paolo Pasolini složil obrazy a své politické prohlášení z poezie, byť už přestala být romantickou, zhrubla a zvulgárněla, sepsal verš bez bílých rukaviček, s pokrytectvím moci se nepáře. Pasolini reaguje na tehdejší dobu, na fašizaci italské pravice i společenské elity a využívá ve svůj prospěch obdobnou situaci z německé společnosti i jeí politické scény, ostatně na to později velice často ve svých filmech narážel Reiner Werner Fassbinder. (Stejně tak se ve stejnou dobu radikalizovala též levice.) Pasolini zůstává věrný svému idealistickému přesvědčení, buržoazii peskuje za její úpadek morální i ideologický, a v návaznosti na to podniká vzpouru ubožáků proti konvencím, odboj mizérie a sociální bídy lidského života proti krutosti autorit moci. Pasolini se nezatěžuje soucitem a bez zábran podniká přímé útoky v úmyslně vulgárnějším verši své poezie, chtěl vyvolat kontroverzi a pečlivě předkládá vášeň a poetické výjevy základních lidských pudů lidského soužití. Rituální obětí Pasoliniho víry je Julian Klotz (zajímavý Jean-Pierre Léaud), syn prominentní německé rodiny v zajetí intimního prokletí. Nezajímá se o slastné hrátky moci, pouze o ty své vlastní. Smutnějším hrdinou Pasoliniho básně je středověký rebel společenských konvencí (pozoruhodný Pierre Clémenti), mladík, překračující pod tlakem chudoby životních podmínek běžnou morální etiku. Moc je neméně krutá, navíc je také pomstychtivá. Důležitou postavou je tu pan Klotz (velmi zajímavý Alberto Lionello), Julianův otec, znepokojený synovým nezájmem o kontrolu finanční a politické moci. Ale Pasolini je politicky nekompromisní. Významnou postavou je také Herdhitze (vynikající Ugo Tognazzi), průmyslník s pochybnou minulostí, Klotzův soupeř i jeho nejvýhodnější spojenec k podpoření výhod vlastních výsostných zájmů. Hlavní ženskou postavou je Ida (zajímavá Anne Wiazemsky), mladá dívka z prominentních německých kruhů, odmítnutá niterně rozechvělým Julianem. Pasoliniho sarkasmus tu dosahuje svého vyvrcholení. K výraznějším postavám patří také Hans Günther (dobrý Marco Ferreri, sám kontroverze vzbuzující režisér), pravá a nepostradatelná, ruka pana Klotze. Z dalších rolí: Julianova stavovsky uvědomělá matička (Margarita Lozano), první druh středověkého rebela proti stavu věcí (Franco Citti), první lidská kořist středověkého rebelanta (Luigi Barbini), či extrémním lidským chováním zaskočenější Maracchione (Ninetto Davoli). Film Vepřinec je nekompromisním politickým manifestem, poezií svérázného romantického básníka marxismu. Je záměrně vulgárnější, zachycuje tím účinněji jádro sporu. Pozoruhodný filmový zážitek! (19.10.2009)