Vlani v Marienbade

Labyrint tajomstiev, vášne a nezodpovedaných otázok je jeden z najslávnejších mindfuckov všetkých čias. Divácky náročné, vizuálne podmanivé dielo má množstvo výkladov a žiadny nie je správny... alebo (paradoxne) všetky sú. Nadčasová pecka, ktorej síce treba venovať veľa pozornosti, ale odvďačí sa nezvyčajným zážitkom. Následne sa o ňom dá diskutovať mnoho hodín. Bonusom je potom takmer neviditeľné cameo Alfreda Hitchcocka. (07.12.2017)

Celá šedesátá léta se nesla ve znamení experimentu a hledání nových forem. Tvůrci se snažili upoutat novým způsobem, k tomu patří bezesporu i nový román, se kterým se představil Alain Robbe-Grillet. Jakoby byl svět přesycen jasně vyprávěnými příběhy, přichází s nevyprávěním, tedy s příběhem bez jasně uchopitelného děje. Místo něj nabízí jen jakýsi rámec, atmosféru, konkrétní místo a postavy, vše ostatní je zpochybňováno. I záběry konkrétních míst se mění, přechází do nereálné snové polohy. Film je pro diváka poměrně náročný, protože nemá běžné schéma, kterého je možné se zachytit, jakmile najde nějakou indicii, která by mohla být vodítkem k dalšímu ději, indície se mění a vytrácí. Co zůstává skoro po celou dobu je poměrně monotóní zvuk varhan, který celé nedění dotváří. Vzniká hodně silný dojem, jsou navozeny pocity, ale pokud nemá divák dost vlastní invence, aby dal obrazům nějaký význam, je ztracen, pozornost upadá a sledování se stává spíše utrpením. Zdá se, že mnohem větší pozornosti se filmu dostalo na festivalech (nominace na Oskara, Zlatý lev za scénář v Benátkách) než divácké oblibě. Experimentální kousek, který není špatné vidět, ale nelze jej doporučit jako oddychovku k rodiné pohodě. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.04.2015)

Loni v Marienbadu s sebou přináší velmi rozporuplné reakce. Bez hlubší analýzy dle mě nelze mluvit o jeho přímém rozuzlení, natož pak o pochopení. Což je ovšem jen klamná hra na líné diváky. Alain Resnais a spisovatel Alain Robbe-Grillet se se záměrem obohatit prostředky filmové řeči pustili do cíleného podvracení úlohy vypravěče a budování narativní nespolehlivosti. Jejich dílo se pohybuje na hraně mezi sny, realitou, pravdou a lží, jež lze ovšem jen velmi těžko rozlišit. Konverzační hra paměti a střípkovitých vzpomínek přináší spoustu působivých okamžiků - především ryze výtvarného charakteru. Z formálního hlediska mi Resnaisův film v lecčem připomněl Démanty noci Jana Němce, byť zatímco Němcův film nespotřebuje v podstatě jediné slovo, Loni v Marienbadu je na dialogu (často nesimultánním) postaveno. Nemám nic proti existenciálnímu bloudění a surrealistickým náladám ve filmu, avšak u Loni v Marienbadu se nedostaví nejen náznak pointy, ale ani potřebné emoce, které jsou pro mě v těchto dílech často zásadní. Co ve mně ovšem film vyvolal, a co tvůrcům v žádném případě nemůžu upřít, jsou otázky; ať už ohledně fabule, tak zejména o konstrukci osnovy. Resnais a Robbe-Grillet v mých očích zkoumají subjektivní zrcadlo lidské osobnosti, utvářejí vlastní, snový svět, v němž neexistuje nic chronologického ani logického. Doslova popírají racionální uspořádání a stav věcí. Dalekosáhlé popisy prostředí, citových výlevů a ozdobných detailů, které si hlavní hrdinka již stejně nepamatuje (možná ani pamatovat nemůže?) jako celek záměrně porušují dostatečně silnou strukturu, podle níž by se divák mohl orientovat. Z mého pohledu by Loni v Marienbadu slušela daleko čistší a prostší forma vyprávění – tedy držení se žánru na půdorysu stylové emociální detektivky s napínavou atmosférou, která v magickém prostředí barokního hotelu houstne každou minutou; popř. jako cesta k pronikání do kontur fikčního světa. Podotýkám, že jsem se na tento legendární snímek velmi těšil a plánoval jsem se (ještě před uzavřením kin) vydat na jeho obnovenou premiéru. Cítím tedy trochu zklamání. Film prakticky nedokázal udržet mou pozornost a myšlenkami mě nutil stále odbíhat jinam, nedokázal jsem ani nasát jeho atmosféru, ani si všímat potřebných vodítek. Určitě v budoucnu zkusím Loni v Marienbadu zhlédnout znovu a pokud ve mně zanechá větší dojem, pokusím se ho podrobit delší analýze. Význačné dílo moderní kinematografie to totiž bezpochyby je. 65%. (21.03.2021)

Kdo alespoň jednou neusnul u "Loni v Marienbadu", není pravý cinefil, nebo jen lže. U tohoto díla přízvisko somnambulní nepředstavuje negativum, ale bytostnou podstatu, přičemž právě když vaše mysl začne s klížícíma se očima sama rozvádět střípky zdejších narativů, vydáváte se na cestu, ze které by Alain Robbe-Grillet měl zaručeně největší radost. Protože pouze mimo film mohou zdejší figury svázané v okovech klišovitých scén bez paměti naplnit svůj potenciál a film se z pasivního objektu stane interaktivním artefaktem. Je jedno, jestli se tak stane vlivem interpretace či snění, ale přecjen to druhé může plodit podnětnější i životnější výsledky. (25.09.2020)

Opäť pohľad Resnaisovou optikou na vzťah muža a ženy, tentoraz v prostredí luxusného hotela dýchajúceho atmosférou dávnych čias, v ktorej sú dvaja milenci uväznení ako v pláne, ktorý ktosi vymyslel bez preskúmania východiska. Ťažká, baroková poetická básnická romanca uväznená v čase a priestore, spletité slovné hračky a nič nehovoriace dialógy, scenáristický paradox prelínajúci sa s bojom proti priamočiarosti príbehu, figúry nepôsobiace na efekt, ale jemné hranie sa s divákom, impozantné herecké výstupy (schválne na tomto mieste používam výraz výstupy, pretože cela snímka najviac pripomína komorný dramatický výstup v pomyselných troch aktoch na divadelnej scéna) kamera pohybujúca sa v presných líniách vľavo, vpravo a dopredu a strhujúca hudba. Príbeh postupom času naberá zreteľnejšie črty a kontúry, a na konci je všetko odrazu jasné ako nikdy predtým - ale len v rozbitom zrkadle reality. Fragmenty súcna, bytostná dokonalosť. L'Année dernière à Marienbad ma uchvátil, prikoval k sedačke a nepustil až do záverečných titulkov. Absolútne bezchybný film, podľa môjho názoru ešte lepší než než predchádzajúca Hirošima, moja láska. 100% (08.02.2014)