Vlani v Marienbade

Jak by řekli kolegové soudruzi: "Loni v Marienbádu je dokonalým příkladem odsouzeníhodného uměnictví a buržoazního manýrismu. Formální struktura vykořisťuje proletariát, kterému není ve filmu ponechán ni prostoru, a my sledujeme pouze příběh rozmazlené aristokracie. Vyšší třídy v celé své kráse odhalují své malicherné problémy na pozadí formalistických hrátek. Král je nahý a modernistický film s ním. Smrt moderně! Filmy patří lidu." A za sebe říkám, že modernita bez poetiky mě nemá čím oslovit. Chladné, božsky nasnímané a k smrti dobře nasvětlené. Takže své jakési kouzlo to přeci jen má. Ale moc z něj po tolika letech opravdu nezbylo. (12.04.2010)

Podobenstvo? Možno. Mindfuck? Určite. Na tú dobu prekvapivé a možno odvážne. Každopádne záhadné a elegantné. Ale mňa to proste znervózňovalo. Aj spôsob, akým to bolo natočené (ktorý bol chvíľu zaujímavý, ale celý film taký byť nemusel) a aj hudba. Opakovaním sa vytrácalo čaro. Keby ste zažili audio-déja vu, a vzápätí by začal zvuk sekať a opakovať sa na tom istom mieste dookola, kúzlo okamihu by bolo tiež veľmi rýchlo stratené. Asi ako moje tešenie sa na tento film, vďaka skvelému námetu, pre ktorý ma zaujal. Ale v podstate mi nič viac neponúkol. Teda okrem atmosféry, ktorá bola noir ako samotná noc (tentokrát nemyslím Film-Noir, ale farbu). (29.06.2013)

Film založený na čisto emocionálnej báze. Nemusíte ho pochopiť, stačí ho prežiť. Varianta č.1: (myslená ako fór) Resnais oslovil dievča známym klišé "Už som Vás niekde stretol". Nefungovalo to, má z toho nočné mory, tak natočil o nich film. Varianta č.2: (tiež fór, ale niečo podobné by som si pozrel v Nolanovom podaní) Rovnaké postavy žijú v paralelných vesmíroch, dostali sa na báze superstrún do nejakej slučky, kde sa medzi nimi pohybujú, každý má tri verzie a v každom vesmíre sa scéna odohrala inak. Varianta č.3: (celkom reálna) Hlavné postavy sú mŕtve, nachádzajú sa v posmrtnom svete, kde neexistuje čas ani priestor a muž si odváža svoju lásku preč. Minulý rok ju žiarlivý manžel zabil a on spadol z múrika a umrel. Varianta č.4: (reálna) Príbeh sa odohráva v mysli hlavnej postavy, kde platia podmienky ako v posmrtnom svete varianty 3. Vedľajšie postavy sú imaginatívne. Postrehy: X a M hrajú hru, z pohladu X vidíme na stole obrátený kríž , z pohľadu M kresťanský. A raz predstavuje anjela v bielom, raz démona v čiernom. Jedna postava na začiatku filmu levituje. V jednom zábere je v pravom rohu obrazovky mucha a možno predstavuje kľúč k tajomstvu filmu. (04.06.2012)

Rozumím divákům, kteří jsou z filmu úplně nadšeni, stejně jako těm naopak zcela rozčarovaným. Překvapuje mne ale, že si snad nikdo z kometujících si nepovšiml blíže herce ve filmu. Netradiční struktura vyprávění mohla nadchnout v roce 1961, jenže záhy tento filmový experiment s vytěsněním příběhu do úzadí a důrazem na formu vystřídaly další experimenty podobného ražení (mj. když se scenárista Alain Robbe-Grillet dostal brzy i k filmové režii) a zpětně tak může Loni v Marienbadu u běžných diváků lehce zapadnout v záplavě dalších artových snímků tohoto typu. Co dle mého názoru zůstává nadčasovou hodnotou, jsou právě herecké výkony hlavní dvojice. Ač Giorgio Albertazzi a Delphine Seyrigová asi nebudou patřit k tomu nejatraktivnějšímu z francouzských a italských múz té doby, jejich projevy působí zcela přirozeně i ladí s atmosférou skrytého příběhu uvnitř honosného hotelu. Dobře napsaný scénář jim poskytuje dostatek prostoru (o něco větší pro Albertazziho, logicky vzhledem k vyprávění z pohledu mužského protagonistu) a společné dialogy skládají postupně dohromady zápletku se vznikajícím vnitřním napětím (sešli se po roce spolu na slíbené schůzce – ale ona si nic nepamatuje...) a vytvářejí kouzlo výjimečnosti i pomíjivosti okamžiku. Dovedu si bez problémů představit MARIENBAD i jako funkční televizní inscenaci či rozhlasovou hru v poetickém / romantickém žánru. Alain Resnais dodal na filmové plátno silně umělecký kabátek, chvílemi fascinující, ale často budící na můj vkus spíše dojem prázdnoty a samoúčelnosti. Trvalo víc než půlhodinu, než se mi nakonec povedlo dostat se filmu pod kůži.... 60% (# Season Challenge Tour 2020: 10. téma – Cahier du cinéma) (02.05.2020)

Naprosté divácké peklo. 94 minut totálního surreálného wtf, které dokonale plní zadání francouzského uměleckého filmu 60. let. Nepovažuji se za hloupého diváka, nicméně v tomhle slavném Resnaisově dílu jsem se nechytl ani jediného stébla porozumění. Ta nikdy nekončící repetitivnost a vlezlost promluv hlavní postavy zřejmě nese nějaký význam, já byl z nich bohužel od prvních minut na pokraji zešílení. Střihově i kamerově by to bylo určitě zajímavé, ale vzhledem k absenci pro mě jakéhokoliv smysluplného obsahu to vše přichází vniveč. Prázdná a mysl drásající manýra. 1/10 (21.05.2018)