Kráľ Oidipus

Úžasně promyšlený a v každé drobnosti vypiplaný film, přestože pro nezkušené oko to může působit zcela opačně. Je třeba se zaměřit na detaily a až potom na celek. Opět výtečný Franco Citti a také ikonická Silvana Mangano. Zvláštní, ještě před dvěma měsíci by mě nenapadlo, že si do té doby mnou nepříliš prozkoumaného Pasoliniho tak oblíbím. (27.05.2013)

Marxisticko - Freudistická verze klasického mýtu. Freud se samozřejmě přímo nabízí, jeden z pilířů jeho učení se jmenuje po hlavním hrdinovi tohoto příběhu, marxistický je pak Pasoliniho epilog ve kterém osamělý a slepý Oidipus bloudí továrenskou čtvrtí. Tento anachronismus působí vůči zbytku filmu velmi neústrojně a směšně. Film nese znaky typické pro Pasoliniho adaptace - strohé a jednoduché exteriéry (žádná výpravnost), důraz na postavy, na syrovost prožitku, drastické scény (oslepení). Základní otázkou je pak konflikt předurčenosti (věštba) a možnosti ovládat své činy, otázka zodpovědnosti. (18.12.2005)

Tento film se mi těžko hodnotí. Je v něm hodně technických chyb, některé herecké výkony jsou směšné (zvláště pak ty hysterické, Oidipus má ve scénáři řvát a tak herec prostě řve). Útlou knížku jsem četl, tam kde kniha začíná, tam se s Pasolinim doberem asi za 70 minut. Ale není to na škodu, Pasolini si to udělal po svém a knížky se otrocky nedržel. Látka je šokující (a ve své podstatě atraktivní), Pasoliniho zpracování má atmosféru, ale postrádá tah, drama přestává být dramatem. (27.12.2006)

Osudové predurčenie versus márna snaha o jeho prelomenie v pasoliniovsky svojskej adaptácii známeho krvismilného mýtu. Narodenie Oidipa sa nesie v znamení freudovskej tézy o vzájomnej nenávisti novorodeniatka a otca ako neželaných konkurentov k prejavovanej láske matky. Vnútorné monológy nevedomia v podobe medzititulkov prebratých zo Sofoklovej hry sú tu prepojené s ideou, ktorej všeobecná platosť je zdôraznená časovým posunom deja z antiky do prvej polovice 20. storočia. Záver je tiež v znamení prepojenia myšlienky, o zaslepených nevedomých hráčoch, naprieč vekmi. Prostrednú, najdlhšiu časť vypĺňa herecky a hudobne expresívny, strohý, no farebne krásne kontrastný samotný príbeh, držiaci sa pomerne verne predlohy, nakrútený v podmanivých marockých exteriéroch. (02.01.2007)

Pasolini previedol klasický príbeh do výsostne filmovej reči, ktorej veľkoleposť je umocnená metafyzicko-surreálnymi prvkami (prázdne vyprahnuté priestory s "barbarskou" berberskou architektúrou, mimoriadne sugestívne masky veštkyne a sfingy a v neposlednom rade drásavo expresívna japonizujúca hudba odkazujúca snáď ku Kurosawovmu Krvavému trónu). Vzhľadom k tejto štylizácii mohol Pasolini upustiť od "povinného" pátosu, miestami vari až nechcene komickému. Úvodný predlhý záber na tvár dojčiacej Silvany Mangano, v ktorej sa objavujú protichodné emócie, je nezabudnuteľný a zaručene bude diváka "strašiť" až po kremáciu. PS: S odstupom času pridávam hviezdičku. Vlastne nie, ona sa pridala akosi sama. (10.06.2009)