Horiace Mississippi

// U scény s věšením jsem normálně pauzoval a šel to rozdejchat na čerstvej vzduch. Nemám slov. Nikdo se nenarodí s nenávistí, ale ku*va co to bylo a dodnes je za lidi, aby zvládali páchat takovýhle zvěrstva? Kde se to v nich bere? Já vím, že mi na to nikdo neodpoví, dokonce ani tohle mrazivý drama s geniálním Hackmanem nenabízí příliš odpovědí, jen podává extrémně brutální výpověď o té době s pár kapkama kontextu, a následně naplňuje fantazii o sladké a zasloužené pomstě. Všichni přitom ale víme, že ta nikdy nebyla a nikdy nebude tím správným řešením. Jestli ten film něco vysvětluje, tak že Amerika směřovala do doby Trumpa už pekelně dlouho, a mě jen děsí představa, že díky němu lidé jako v tomhle filmu znovu dostávají hlas. A to fakt není dobře. (02.08.2020)

Pro mě zatraceně dobře napsaný, zahraný (pozor na menší role, které výrazně probleskují z polostínu ústředního dua) a natočený thriller o lidské zvrácenosti, který svým tématem nemůže zestárnout. Tam kde má našinec Kladivo na čarodejnice, mají Yankeeové tyhle zkazky o hrdých jižanech, kteří jsou tak zakonzervovaní a zaslepení xenofobií, že nedokáží pochopit, ba ani naslouchat jiným názorům. Jakkoliv důležité je zde téma rasismu a lynčování, ústřední myšlenka se točí kolem způsobu jak proti němu bojovat. Zůstat nad věcí a řešit vše podle zákona, nebo bojovat proti přetvářce a zvůli zbraněmi, které ona sama používá? Postarší agent Anderson Gena Hackmana je pro mě nejsilnější devízou filmu - už proto, že je ve svém pozdějším filmu Cela smrti obsazen v roli na opačné straně barikády. Musím se přiznat, že jsem se nakonec přiklonil k právě jeho, poněkud problematickému řešení problému. Výsledný, výjimečně silný zážitek dotváří bombastická, ponurá hudba, lemovaná spirituály a klasickými bluespvými motivy. Pozn. pod čarou: filmu jsou často vyčítány historické nepřesnosti a nepodloženosti (ústřední zápletka s hledáním tří propagátorů občanských práv je autentická), ale to v mých očích excelentnímu dramatickému vyznění na přitažlivosti příliš neubírá. 90% (06.11.2007)

Jo, černí to na jihu neměli - a nejspíš ještě nemají - lehký. Přesvědčil se o tom jak Sidney Poitier, tak Gregory Peck. Oceňuji snahu tvůrců poukázat na problém rasové segregace, rasismu, antisemitismu, antikomunismu a bůhvíčehoještě, bohužel se snímek chvílemi vleče, a kdyby Alan Parker trochu víc zatopil pod kotlem (a jako že na to má), mohl být výsledek mnohem působivější. Nicméně Hackman je sympaťák a všichni ti jižanští burani působí přesvědčivě. Jediný, kdo tak trochu stojí stranou, je Williem Dafoe. (31.08.2009)

85%. Béčko, kterému nechybí přesně to, co nízkorozpočtový snímek potřebuje, aby se mohl rovnat drahým blockbusterům - atmosféra a emoce. Mississippi Burning obojím doslova srší a především emoce vyvolává na úrovni skoro až filozofické, přičemž do sebe plynule proplétá dvě narativní linie - na jedné straně analyzuje morální dilemata problematiky rasismu v USA v době, kdy už do jisté míry pokračovala Kennedyho uvolňující vize rovnoprávnosti, což je ta klíčová funkční linie; jakoby bokem navíc sledujeme "bonusovou" linii primárně charakterovou, která předkládá v návaznosti na vyprávění dvě postavy, které nejsou nijak významně vrstveny do hloubky, ale jejichž komplex neúplatnosti, byť třeba ne vždy směrován stejnou cestou (i když pořád ke stejnému cíli), je silně motivační a má hluboký přesah daleko za filmové plátno. Tato linie možná nebyla záměrem, aby inspirovala, a s největší pravděpodobností byla rozvíjena ve scénáři nahodile v nutné paralele s dějem samotným, nicméně přístup obou agentů k situaci bere dech a měl by se stát vstupním záznamem pro všechny veřejně činné osoby (a to zdaleka ne jen co se týče přístupu k menšinám a problematiky rasismu obecně). Nakolik je dnes tak dogmatická loajalita svému poslání realistická, je otázka, nicméně Ward s Andersonem jsou encyklopedickou ukázkou hrdinství, stejně jako Mississippi Burning je ukázkou precizní atmosferické tvorby, jejíž význam není komerční nebo ryze kinematografický, ale nabízí odpovědi na otázky, které západní svět často a na mnoha místech v různé míře trápí dodnes, ale zároveň ukazuje profilový fundamentalismus Američanům vlastní, který v mírnější a skrytější podobě vidíme i nyní, o 50 let později, kdy už se rasismus zdá být přežitkem, asi proto, že už se o něm nemluví a že jeho podoba je spíše symbolická. I tak ale stále existuje a filmů naprosto devastujících veškeré předsudky a iluzi nerovných hodnot mnoho není; a už vůbec ne těch, které mají moc skutečně inspirovat. Mississippi Burning patří k těm nejlepším z nich. Alan Parker zdánlivě neřešitelná jednosměrná morální dilemata umí, což dokázal později s trestem smrti v The Life of David Gale, ale právě Mississippi Burning je jeden z těch snímků, které by měl vidět a především vnímat každý a přesto ho v žádných filmových učebnicích nenajdete. (08.01.2016)

Když váš tým ve válce Severu proti Jihu kdysi skončil na druhém místě, spíte na děravých bílých prostěradlech a jako praví anglosaští křesťané máte tendenci chránit vlastní výklad demokracii postavený na předsudcích, můžou se u vás objevit sklony k žhářství a lynčování, jenž dají zapomenout na vlastní méněcennost.. Dusná krimi na pozadí rasisticky motivovaného násilí stojí na konfrontaci vyšetřovatelského pragmatismu (Hackman) s idealismem úředního postupu (Dafoe), pulzující hudbě T.Jonese a sebejisté režii A.Parkera, kterému sice u některých scén lze vyčíst zdrženlivost, ale jinak se v jižanském dramatu pohybuje jak moskyt v louisianských mokřadech, tedy nadmíru přirozeně. Zaujal samý začátek titulků, který jedním záběrem poukázal na problém i nesmyslnost podstaty jeho existence (koneckonců, k těm odděleným fontánám na pití vede vodu jedna trubka). Tak se mi zdá, že ta zámořská kolébka demokracie je nějak permanentně prolézána červotoči… (21.07.2014)