Hostia večere Pána

Extrémně nenápadný a elegantní film, který se zdánlivě ledabyle zabývá výjimečně těžkými tématy víry a smrti. Bergman zde s ledovým chladem proplouvá mezi bezradnými charaktery, které obtěžkal duševními muky, a zcela nemilosrdně nechává diváka psychicky trpět s nimi. Kratší stopáž filmu jedině prospívá, na druhou stranu kamera i tak místy běží již za hranicí nutného prostoru, který si scény žádají. Bergmanovy divadelní kořeny zde prorůstají na povrch více než kdy jindy a mně to naprosto vyhovovalo. Po pádu opony jsem nahlas tleskal.. (12.01.2018)

Farář pochybující, zraňující, neslyšící boha, farář člověk. Až má divák neodbytný pocit, že tenhle film je rouháním. Není jasně nalinkovaným poselstvím, není odpustkem, nezobrazuje dokonalost, naopak ukazuje lidskou malost, hledá lásku i pochopení tam, kde bychom to u takového filmu nečekali. Jediné, kde nepochybuje, je jasné sdělení o pravé bolesti, které zazní v kostelníkově závěrečném monologu. (09.11.2020)

Konfrontácia nemilosrdnej reality s ešte nemilosrdnejšou sebareflexiou jedného farára, ktorý po smrti svojej manželky stratil vieru v Boha aj v seba. Psychológia, ktorá ide "až pod kožu", melancholická atmoféra, kde jedinou zvukovou kulisou sú občasné zvuky varhan. Scenár, kde skoro každá veta je hodná zamyslenia sa. Kamera a nasvietenie brilantne dotvárajú "beznádejnú" kulisu. O Bergmanovi som zmýšlal ako o preceňovanom režisérovi, ktorého sa konformne patrí pochváliť, skôr na základe jeho všeobecne pozitívnej reputácie. Po vzhliadnutí tohto diela si uvedomujem ako veľmi som sa mýlil... (13.01.2007)

Víra, která není zatížena blouděním a pochybnostmi, bolestí a ranami, které si člověk zasazuje sám nebo jsou mu zasazeny, je vírou zkaženou a falešnou. Temnota ,která k cestě víry nezbytně patří, pomáhá člověku odbourat modly,které ho svádí a vládnou mu. Skutečná víra je proces , který je stále rozen. A jako každé rození, v bolestech. A to platí i pro tzv.ateismus, který ke své poctivé víře potřebuje mnohem více odvahy věřit na náhodu,než jakékoliv jiné náboženství na Boží existenci. (10.05.2009)

O nadšení pre vieru v Boha, ktoré som spomínal v komentári ku Sasom i en spegel, tu nemôže byť ani reč. Režisér si naopak láme hlavu nad vierou, až to bolí aj diváka. Ja však vnímam druhý diel trilógie v prvom rade ako veľmi vyspelú vzťahovú konverzačku, ktorou v nemalej miere je (odpustite mi túto škatuľku, je to viac ako si pod ňou dnes predstavíte, je to proste Bergman). Napokon nejde o vzťahy bežne vo filmoch prejednávané, ale o tie, ktorých sa držíme napríklad len z pohodlnosti alebo strachu, a navzdory trápeniu. (03.02.2013)