Ecce homo Homolka

Před 40.lety se u nás opravdu tak žilo. Kdo měl chatu, auto , byl král. Kdo měl jenom auto patřil k té střední třídě a vyjel si každou neděli někam do lesa nebo k vodě. A všichni byli spokojeni, protože soused byl na tom stejně, všichni měli všechno a zdálo se, že nikdo neměl nic. O tom tento Papouškův film je. Je velmi zdařilý, nabitý opravdovým humorem, není založen ani na pitomé mimice ani na hloupé gestikulaci a přitom se všichni baví. To je pravý rodinný film jak to vidím já. (04.10.2007)

„Příště půjdu na fotbal, to si pamatuj! Nebo se zase ožeru. Nebo půjdu na fotbal a ještě se ožeru!“ :o) Ačkoliv jsem viděl tento film celý poprvé až teď, musím říct, že pár scén jsem z něj už dost dobře na základě ukázek znal. Skoro se chce mi říct, že jsem klidně mohl zůstat u těch ukázek, pravda, neodštrkl bych si další z filmových restů, ale obsahově bych možná zase o tolik nepřišel. Taky samotný film mohl trvat o půlhodinu méně, nebo o hodinu déle (však on taky Papoušek natočil o rok jakési pokračování) a taky by se možná tolik nestalo, vzhledem k tomu, že samotný děj tady jde celou dobu tak trochu odnikud nikam... Ecce homo Homolka je klasický případ československé nové vlny, jdoucí přesně podle oblíbeného hesla Věry Chytilové "film přeci nemusí mít příběh, to je úlitba divákovi, ale režisér žádný příběh nepotřebuje, pokud dokáže vystihnout pohled na problematiku..." No a v tom, co chce Papoušek rozehrát a ukázat, ten film funguje, docela se mi zamlouval i ten silně komediální nadhled v ukázce rodiny plné nedorozumění a věčných hádek, úspěšně použitý i bez toho, aby se Homolka překlopil jen do prvoplánové komedie. Jen se mi ten film, postavy i humor v něm během 80 minut už kdesi v polovině omrzeli a jak jsem se u některých scén bavil a považoval je za velmi výstižnou sondu, tak u jiných jsem se postupně neubránil neskutečně otravným pocitům a pro mě z toho „kultovní“ záležitost, ke které bych se chtěl vracet, asi vážně nevzejde. Vedle některých scenáristických perel bych si však troufal vyzdvihnout pěknou kameru a k ději až kontrastně poklidnou hudbu Karla Mareše. [65%] (05.12.2021)

Děsivý, téměř neusledovatelný horor, jako ostatně všechno pod čím byl podepsán v šedesátých letech Papoušek. Naprostá bravura v popisu "ostatních lidí" se vším tím strašlivým slabošstvím, lítostí, peciválstvím, bonmotováním a ponižováním se. Výborně zaplněná scéna maloměšťáckými artefakty. Vždy když někdo spustí nostalgii po nějaké době, vidí v ní dobře oblečené muže s kravatou, ženy v šatech sedící na půli zadku, děti hrající si s obručí a sousedy zdravící se pozvednutím klobouku. Dvě třetiny lidí však vždycky vypadalo, žilo a následně v zapomnění upadlo takto. Kdokoli se v tomto alespoň trochu vidí, má důvod plakat. PS: kolem České nové vlny se mimochodem pohybovaly nejkrásnější ženy, které kdy česká kulturní scéna měla v nabídce - Yvonne Kodoňová, Věra Křesadlová či Věra Chytilová. Strávit s nimi podzimní odpoledne v družném hovoru nad lahví vína... Sni si chlapče, sni. (14.10.2018)

No jo no, dostal jsem se k tomuhle filmu až hodně pozdě, ale dostal. Tohle je opravdu krásná ukázka české povahy. Je to smutné, ale ani po téměř padesáti letech se nic moc nezměnilo. Všichni máme plnou hubu keců, ale přitom spolu skoro nekomunikujeme. Některé hlášky jsou výborné, ale ten temný tón ke konci je celkem drsný. (26.06.2014)

Odzbrojující Papouškovo opus magnum. Hleďme, člověk... Narozdíl od biblického citátu, v němž se má vyzdvihnout jedinečnost a velikost lidské bytosti, ukazuje nám satirický snímek Jaroslava Papouška člověka ve velmi křivém zrcadle - jako bytost nízkou, přízemní, záludnou a svým způsobem velmi primitivní. Řekl bych minimálně stylizovaný pohled do duše české středostavovské maloměšťácké rodiny (i když kdybych chtěl charakterizovat onu Homolkovic rodinu, použil bych spíše okřídlenou frázi o ,,italském manželství"). Papouškův film má sílu sociologické studie a ono ,,Nerudovské" vykreslení postaviček je přesné a typově trefné (hlavně postavu dědy v kongeniálním podání Josefa Šebánka i fyziognomicky trefně věrnou potkávám denně ve svém okolí) a jde o to postihnout ten příznakový rys maloměšťáctví a buranství. Dobře se dívejme. Takoví jsme... (28.04.2007)