Hamlet

Přibližně druhá polovina snímku je výrazně lepší než ta první, neboť u té první se mi hned dvakrát zadařilo usnout. Příběh je samozřejmě těžce omletý a snad každý ho již měl možnost vidět ve 42 různých adaptacích. Tuhle bych zařadil mezi ty vydařenější. Přesto, pro Shakespearea vyloženou slabost nemám. Spíše jej vnímám jako takovou moji povinnost, nežli radost. Pozitivně oceňuji, že bylo dílo zkráceno na nezbytné minimum, jinak bych si pospal o dost více. Na rok 1948 a zisk 21. Oscárka to bylo rozhodně luxusní dílko. Podařilo se dokonce i dokonale přenést divadelní atmosféru na filmové plátno. Především monology stojí za poslech a samozřejmě závěrečné rozuzlení je kouzelné. Vše tomu předcházející, je záživné výrazně méně, skoro až vůbec. Za mě zhruba za dvě. (22.02.2016)

Vynikající anglický divadelní a filmový herec a režisér Laurence Olivier přijal pro své filmové zpracování „Hamleta" tradiční názor na smysl a poslání této Shakespearovy tragedie. Proto klade jako předznamenání filmu slova: „Toto jest tragedie člověka, který se nedovedl rozhodnout!" Slova, která určují koncepci Olivierova díla. Ostrým a přitom nesmírně citlivým pohledem filmové kamery přibližuje divákovi nešťastného dánského prince, jeho rozbolavěné nitro, jeho něžnou duši naplněnou vášnivou obrazotvorností, duši, kterou povaha a vychování činí citlivější nežli ostatní, duši, ne vladaře ani bojovníka, ale básníka, který jest stvořen nikoliv aby jednal, nýbrž aby snil... — Nucen zkrátit obšírný děj divadelního dramatu do doby pro filmové dílo únosné, vypustil Olivier vše, co přímo nesouvisí s vnitřní problematikou Hamleta — člověka. Vypustil celé zahraničně-politické zarámování příběhu a všechny postavy, jejichž působení je čistě dějové a nemá vlivu na utváření vnitřní problematiky tragedie (dvořané Voltimand, Kornelius, Rosencrantz a Guildenstern, Poloniův služebník Reynaldo a jeden z hrobníků). Je jisté, že tyto změny v klasickém dramatu neprovedl s lehkým srdcem. Dobře si uvědomoval, jak každým sebemenším škrtem Shakespearova hra ztrácí. Proto sám nepovažuje svůj film za „zkrácenou versi Shakespearova dramatu", nýbrž spíše za jakousi „essay o Hamletovi". — Po filmové stránce je to dílo mistrovské, od scénáře, který umně a s nesmírným, smyslem pro logičnost spojuje jednotlivé scény a záběry, aniž v nejmenším porušuje křehkou stavbu básníkova díla, přes vynikající režijní zpracování, podporované hloubkovou kamerou, až k mistrovskému výkonu herců a zejména samotného Oliviera v titulní roli. — Našim divákům, kterým je jen velmi zřídka dopřáno zhlédnout toto vrcholné Shakespearovo drama na jevišti, a zejména těm mladším a nejmladším, kteří je v divadelní formě dosud vůbec nepoznali, dá Olivierův film nesmírně silný a hluboký zážitek, hodný nesmrtelného díla Shakespearova. A v tom vidíme jeho význam a poslání pro naše filmové diváky. Filmový přehled 41/1954 (03.06.2009)

Olivierova Hamleta dávali v televizi zrovna v ten den, kdy jsme si koupili televizi (tedy rodiče, a byl první na ulici). Bylo to někdy v roce 1963 a tento film – i když trochu pokousaný a potrhaný – vidím přede sebou dosud. Ale jak ho hodnotit? Z pozice tehdy nebo nyní? Hodnotit z pozice tehdy a psát o něm z pozice nyní, to by mohlo jít. Mezitím se však stalo hodně. Především klesl můj zájem o Shakespearova dramata (ke komediím jsem se vůbec nedostal, a z drama si drží svoje postavení jen Král Lear). Když odhlédnu od španělských dramat (od Rojase po Lorcu) a absurdních dramat moderny (Jarry, Ionesco, Beckett a další), pak si vystačím s Ibsenem a Čechovem. A "Hamlet" (neboli ať jed dokoná své dílo") je postavou předmoderní, v naší době by se musel podrobit minimálně určitým testům. Myšlenky, které ho přetrvávají (jako např. z onoho slavného monologu "To be or not to be" (... snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací... překlad Martin Hilský, 2002) poukazují ambivalentně i na naši dobu a společnost, která by se měla určitým (snad obdobným) testům podrobit rovněž. (25.12.2016)

Shakespearov Hamlet je klasika, ktorú by mal každý rozhľadený človek poznať aj za cenu, že všetko v nej ukryté nepochopí. A ten, ktorý sa nedostal do divadla alebo si Hamleta neprečítal má možnosť si vybrať z viacerých adaptácií. Ja som zatiaľ videl Branaghovu verziu, ale napriek spokojnosti s ňou tvrdím, že klasiku je potrebné poňať klasickým spôsobom. Žiadne experimenty Shakespearovo dielo nevylepšia. Stačí to zinscenovať a zahrať tak, aby sa majster v hrobe neobracal. Myslím, že Laurencovi Olivierovi sa to podarilo, i keď samozrejme každý, kto bude veľmi túžiť odhaľovať najrôznejšie nedostatky, ich tam nájde. Tiež som nebol spokojný na sto percent, ale spokojný som bol určite. (17.11.2018)

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější. (26.12.2010)