Hamlet

Olivierův Hamlet u mě neměl dobrou startovní pozici. Zaprvé nepatří Hamlet mezi moje oblíbené Shakespearovky, zadruhé patří Olivier mezi mé nejneoblíbené herce. To způsobovalo, že jsem film místy musel přetrpět, nebo se přestat věnovat hercům a sledovat kameru (skvělá), práci se zvukem (mistrná) a scénu. Velký palec hore za závěrečný souboj, jeho choreografie vysoce přispívá atmosféře a napětí. (20.12.2015)

Olivierova Hamleta dávali v televizi zrovna v ten den, kdy jsme si koupili televizi (tedy rodiče, a byl první na ulici). Bylo to někdy v roce 1963 a tento film – i když trochu pokousaný a potrhaný – vidím přede sebou dosud. Ale jak ho hodnotit? Z pozice tehdy nebo nyní? Hodnotit z pozice tehdy a psát o něm z pozice nyní, to by mohlo jít. Mezitím se však stalo hodně. Především klesl můj zájem o Shakespearova dramata (ke komediím jsem se vůbec nedostal, a z drama si drží svoje postavení jen Král Lear). Když odhlédnu od španělských dramat (od Rojase po Lorcu) a absurdních dramat moderny (Jarry, Ionesco, Beckett a další), pak si vystačím s Ibsenem a Čechovem. A "Hamlet" (neboli ať jed dokoná své dílo") je postavou předmoderní, v naší době by se musel podrobit minimálně určitým testům. Myšlenky, které ho přetrvávají (jako např. z onoho slavného monologu "To be or not to be" (... snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací... překlad Martin Hilský, 2002) poukazují ambivalentně i na naši dobu a společnost, která by se měla určitým (snad obdobným) testům podrobit rovněž. (25.12.2016)

Olivierov adaptačný Hamlet pôsobí mimoriadne konzistentným dojmom. Samotná divadelná úspornosť tu naraz ani nie je poriadne cítiť, pretože sa každému momentu tejto scenáristickej skladačky venuje dostatok času a neskĺzne v umelú gibsonovskú naťahovačku (1990). Možno v druhej polovičke trošičku ustrne, ale byť tých poctivých stavebných základov, ktoré Laurence vytvoril, nemá zmysel toto ďalej rozpitvávať. Myslím, že rozhodujúcim faktorom bolo, ako sa počas natáčania (Olivier a jeho súputníci) vyrovnajú s formálnou stránkou, ktorá by musela byť pútačom č. 2, aby sa pozornosť divákov upriamila viacerými prúdmi. A to im bezozvyšku vyšlo, pretože zarosené hmlisté podnebie v prostredí ďalekého stredovekého a mysticky zladeného Dánska je unikátne a umne dopĺňa dejovú linku (myslené tie konkrétne scenérie z vonkajšku). V tomto ohľade takmer rovnako pôsobivé ako Kurosawove spracovanie Macbethovej tematiky - Krvavý trón; avšak všetko podstatné sa odohrávalo medzi štyrmi stenami, kde priestor pre vizuálne blaho je predsa len obmedzenejší... Zvuky protagonistov sú cez nočné hradby počuť hlasito, vari až k bráne duchov z nebies; fantastické dobové kostýmy a atmosféra kráľovskej rezidencie, kde sa v rodinnom klane uchovávajú tajomstvá tých najstrašnejších skutkov ma ako sledovateľa lákajú a rovnako lákajú aj ich odhaľovať, hoci danú tému mám samozrejme ako povinnú látku naštudovanú. V podstate veľmi kvalitné, nie dokonalé, ale v rámci autorových sfilmovaných adaptácií - jedným z topov. (25.10.2015)

Přibližně druhá polovina snímku je výrazně lepší než ta první, neboť u té první se mi hned dvakrát zadařilo usnout. Příběh je samozřejmě těžce omletý a snad každý ho již měl možnost vidět ve 42 různých adaptacích. Tuhle bych zařadil mezi ty vydařenější. Přesto, pro Shakespearea vyloženou slabost nemám. Spíše jej vnímám jako takovou moji povinnost, nežli radost. Pozitivně oceňuji, že bylo dílo zkráceno na nezbytné minimum, jinak bych si pospal o dost více. Na rok 1948 a zisk 21. Oscárka to bylo rozhodně luxusní dílko. Podařilo se dokonce i dokonale přenést divadelní atmosféru na filmové plátno. Především monology stojí za poslech a samozřejmě závěrečné rozuzlení je kouzelné. Vše tomu předcházející, je záživné výrazně méně, skoro až vůbec. Za mě zhruba za dvě. (22.02.2016)

Fantazia. Po sklamani s Henrychom V. sa mi do toho velme nechcelo, ale toto je ina liga. Olivier sa z filmu na film ohromne posunul a vytvoril uzasnu adaptaciu ikonickeho diela. Klucove sceny (duch, smrt Ofelie, lebka, divadlo, monolog byt ci nebyt) su bombove a celkova stylizacia je krasne podnetna. S divadelnym povodom sa pracuje velmi posobivo. Cele to posobi ako keby do predstavenia vtrhol stab, sme tak k postavam blizssie a ich pocity podporuje napadita filmova rec. Uzasne herecke vykony su samozrejmostou. Videl som som predtym iba dve verzie (Zeffireliho a Branaghovu), no tato mi, aj napriek dobe vzniku, pride najlepsia. 10/10 (24.03.2020)