Cesta do nemožna

"Fikce je někdy zajímavější než dějiny." Za normálních okolností bych tento názor považoval za strašnou herezi. Ale tohle není normální situace. Musím říct, že mě vizuál tohoto filmu totálně vyrazil dech, nadchnul mě a okouzlil. A v takto opojném stavu dokážu leccos odpustit. Ano je fakt, že tento film nelze moc brát jako edukativní film pro děti a tedy jako dokumentární výpověď o životě jednoho ze tří mužů, kteří stáli za vznikem Československa (ač jsou do něj vcelku zajímavě vkomponovány některé reálné dokumentární záběry). Ale řada těch nejvíce vyfabulovaných scén v tomto filmu (typu, že si Štefánik při své návštěvě na Tahiti, která skutečně proběhla, představuje, jak se Slováci přesidlují právě na Tahiti) má v sobě vtip, či z nich srčí ironická nadsázka. Ano, je zde spousta fikce (viz třeba scéna v závěru, kdy Štefánik vylézá se svojí osudovou láskou Giulianou Benzoni z fontány di Trevi v Říme přesně tak, jak to natočil Frederico Fellini v jedné z  nejslavnějších scén filmových dějin a maličký Fellini je přitom u toho pozoruje), ale mě ty fiktivní nápady vážně bavily. Ale nejvíc mě samozřejmě bavil ten velmi zajímavý vizuál plný originálních nápadů. Originální mi přišlo i zarámování celého filmu do jakéhosi filmu ve filmu včetně onoho smutného konce, který má i paralelu v tom, jak smutně Štefanikův život nakonec skončil. Samozřejmě ten konec může trošku i opětovně rozjitřit historické spekulace o tom, jak to vlastně s tou Štefanikovou smrtí bylo. Na druhou stranu třeba zrovna to, že se Beneš se Štefánikem opravdu neměli moc v lásce, žádná fabulace není. On totiž pan režisér Držiak se postavě Štefánika nevěnoval jen v této animované fikci, ale i ve skutečném dokumentárním filmu (M.R. Štefanik: Dobrodružný život legendy). Což ho jistě ctí, protože i samotné dějiny mohou být někdy zajímavé. Zvláště když vypráví o tak originálním muži, jakým M.R. Štefánik bezesporu byl. (13.01.2022)

Ach, jaj... mohla to být i milá skromnější (česko-)slovenská variace na Huga a jeho velký objev, kdyby filmu nescházely emoce a kdyby si tvůrci ujasnili, CO a PRO KOHO chtěji točit. Cesta do nemožna občas svým pojetím vyprávění, pestrobarevnými animacemi a vzdělávacím charakterem sice připomíná film pro děti a mládež, jenže nemá jedinou dětskou postavu, neodehrává se ani v prostředí dětskému publiku blízkém a nedokážu si představit, žeby na mě ve věku dítěte kdysi mohla fungovat. Problém je, že mimo originálního vizuálu (který sice ne vždy působí dokonale, ale ony „trhliny“ zas často mají v souvislosti s poctou počátkům kinematografie smysl) nenacházím ani silnější důvod, proč by mě mohl tento film nadchnout jako dospělého. A bohužel ani nenadchl. Témata cestovatelských dobrodružství nebo počátků trikového filmu v popředí s Georgesem Mélièsem jsou určitě hodně atraktivní, osobnost M. R. Štefánika a pozadí vzniku 1. Československé republiky minimálně zajímavé. Jenže dohromady tu bylo na můj vkus namícháno tolik různých témat a motivů, včetně romantické zápletky nebo výrazných fantazijních pasáží (s totálně WTF nápady např. o tom, jak by Slováci mohli kolonizovat Tahiti...), že ve výsledku vznikl prazvláštní guláš, občas zcela svévolně střídající mj. hraný film s animacemi, jaký moc nezachutná. V žádném z toho množství témat a vrstev film nejde pořádně do hloubky a co je ještě horší, většinou postrádá emoce, herecké výkony působí nezáživně a navzdory formě ve stylu hravé žánrovky (jíž zde není dokonce cizí ani groteska!) tu úplně absentuje humor... Strašně rád dal 3. hvězdičku, protože v rámci současného domácího filmu rád ocením něco, co se vymyká běžné tvorbě, ale mimo vizuální nápady a načrtnutí pár historických témat mě Cesta do nemožna moc neupoutala. Vlastně jde o další z řady filmů, v nichž solidní netuctová forma vítězí několik metrů nad velmi slabě propracovaným obsahem, jakých vzniká poslední dekádu hodně a z většiny z nich za sebe nedokážu být nadšen. Vizuálně je film zdařilé, ale jinak jakoby mu chyběla duše. A jestli mám v rámci odkazů na francouzskou kinematografii jásat nad tím, že je na zvonečku napsáno Claude Lelouch, tak jen nevycházím z údivu, co tu Lelouchovo jméno v době před světovou válkou vůbec dělá... [45%] (13.01.2022)

O osobnosti M.R.Štefánika boli natočené už rôzne dokumenty, ale filmového materiálu je z toho obdobia veľmi málo a pokusy o hraný film nedopadli veľmi slávne a bolo ich minimum. Preto štylizovaný trikovo-animovaný vizuál je výborným riešením, kam sa zmestili aj archívne zábery alebo fotky a tiež fabulácie a fantázia tvorcov. Aj forma rozprávania cez príbehy známych a zápisky je to pravé na film o legende, kde je veľa nejasností a zahad. Tento film presne splnil moje očakávania a mojou zvlášť obľúbenou scénou je Štefánikov pobyt na Tahiti. –––– Čo nepochopím rozumom, to nepochopím ani vierou. –––– Prinajhoršom sa presunieme a kolonizujeme Tahiti. –––– Jsem filmař, ne historik. Někdy je fikce zajímavější než skutečnost. –––– Štefánik a Beneš. V živote som nevidela dvoch ľudí, ktorí bojovali za spoločnú vec, aby sa tak nenávideli. (01.01.2020)

Slovenský/ český životopisný film o Milanu Rastislavu Štefánikovi ve velmi stylizované formě - snad všechno točeno v ateliérech se zeleným pozadím - s nadsázkou, vtipem ( Slováci na Tahiti hit ) a hravostí, že to bylo i zábavné. Jako milý bonus se mi líbili malé odkazy na díla světové kinematografie od původní Cesty do nemožna po Titanic. Z tohohle by moji profesorku historie sice asi trefil šlak, ale já dám tři hvězdy ikdyž informativní hodnota je opravdu velmi základní. PS: Historii prvního československého aktu, který byl přisuzován právě Štefánikovi - nahá Tahiťanka u palmy ( první nahá role krásné Sáry Affašové aka Jany z Ulice ) demontovali sami tvůrci, když to přiznali slovem " málem " , protože skutečným autorem je francouzský fotograf Lucien Gauthier. (10.06.2020)

Kde to bolo točené? V nejakom zahúlenom bare? Ten dymový opar za tri koruny má byť akože prejavom umenia alebo ide o rozpočet na úrovni večerníčka? Ako píše Dzeyna, toto je fakt otrasné spracovanie, amatérske, lacné a pre diváka hlavne neatraktívne. A nemalo by ísť predovšetkým práve o toho diváka? A že tam dávali groteskné scénky je nie len na škodu, ale ozajstnou trápnosťou, sám so pociťoval stud za tých hercov, ktorí to museli stvárniť. (31.07.2020)