Umučenie Krista

(1001) Dlouho, dlouho jsem přemýšlela, co k Umučení napsat, protože mě napadaly jenom samé negativní a agresivní řeči a pro jednou mi přišlo zbytečné věnovat energii takovým myšlenkám. V takové chvíli ráda filmy srovnávám s jinými tvůrci, kteří usilují o podobné cíle a dělají to lépe. Ultimátním filmem o údělu Ježíše Krista pro moderní publikum (když z očividných důvodů pominu Život Briana a Jesus Christ Superstar) v mých očích zůstává Ježíš z Montrealu: Blázen/vyděděnec se uprostřed vyprázdněné marnosti pokouší vytvořit něco opravdového, s obsahem, a zároveň bojuje s pocitem, že je sám stejně jenom nástroj, jenom nádoba. Je to duchovní film o víře a inspiraci. Na takové abstraktní pojmy nebo nedejbože myšlenkové procesy v Umučení vůbec nedojde. Mel Gibson o filmu řekl: "This is a movie about love, hope, faith and forgiveness. He [Jesus] died for all mankind, suffered for all of us. It's time to get back to that basic message. The world has gone nuts. We could all use a little more love, faith, hope and forgiveness." Nechápu, proč se potom soustředí víc na zobrazení zla, než na inspiraci dobra. Je doslovný a přízemní a uchyluje se k myšlenkovému, obrazovému a hudebnímu kýči. Jakkoliv mi Rosalinda Celentano přijde uhrančivá, tak pro mě je jedním z největších problémů filmu rozhodnutí ke vší zobrazené lidské špatnosti ještě personifikovat zlo/pokušení do figury Satana, který se pohybuje po Zemi a de facto tak zbavuje hříšníky odpovědnosti za jejich činy, protože je sám absolutním zdrojem všeho zla. Gibson prostě nechápe šedou barvu a nechce nechat nic na samostatném posouzení jedince. Umučení Krista není výtvor duchovně probuzeného člověka, nýbrž dogmatického fanatika. Soustředí se na všechny ty nesprávné a nepodstatné detaily a neuvědomuje si, že tím nenávratně znetvořuje myšlenku, kterou se možná na začátku nechal inspirovat. (25.03.2008)

Možná to není úplně pět hvězdiček, ale i tak si to zaslouží za nejkrvavější, nejbrutálnější a také především nejoriginálněji pojaté ztvárnění Kristova utrpení. Co my víme, třeba to tak skutečně bylo. Na tomto veledíle je především důležité emocionální zapůsobení. Mělo by fungovat u všech ať už jde o ateistu, bezvěrce nebo věřícího, zpomalené záběry k tomu patří, vyčítávání nevykreslených postav je zcestné, jelikož to si tento film za úkol nebral. Kdo nezná základní reálie a postavy Nového zákona, tak ať jde do prdele, to je základní znalost a vyčítat to tomuhle filmu je naprosto absurdní. Úkolem snímku bylo "jen" zobrazit bezesporu nejdůležitější smrt v dějinách lidstva, a to tak věrohodně, že z toho mrazí. A tak jediné, co mě skutečně mrzelo bylo zabodávání železných kolíků do dlaně místo do zápěstí. (20.06.2005)

Film, který se těžko přijímá a těžko se i hodnotí... Umučení Krista je snímkem o víře a možná více než o Ježíši Kristovi nám něco napoví o jeho tvůrci Melu Gibsonovi a jeho náboženských představách (jeho otec i on sám patří k velmi ortodoxní křesťanské sektě), narazíme tu na mnoho věcí, které v biblickém textu nenajdeme (a osobně pochybuji, že na ně narazíme i v nějakých textech apokryfních) a přivodíme si na více než dvě hodiny bolestné a nepříjemné emoční stavy. Svůj účel ale zřejmě Gibsonův film splnil - o Ježíši Kristovi, jakož o křesťanské víře samotné, se začalo celosvětově mluvit a udělal jí tak tu nejlepší reklamu... (Zcela stranou ponechávám dle mého názoru primitivní povzdechy nad tržbami a neadekvátním násilí ve filmu. Tenhle film není o nic násilnější než jakékoliv stupidní akční béčko...tam je ovšem násilí vnímáno jako kvalitní a smysluplná zábava...) Málo se ale v debatách o Gibsonově filmu akcentuje a probírá fakt, že sám žánr, ke kterému se film hlásí již svým originálním anglickým názvem, jsou pašije, pašijové hry, tedy jeden ze žánrů v obecné kulturní rovině nejstarších. A jako příběh pašijový je Gibsonův velkofilm snímkem celkem sofistikovaným, tedy až na onu, filmovou řečí velmi akcentovanou, míru naturalismu Ježíšových muk... (28.09.2007)

Jak se mohlo okolo tak hloupého a interpretačně prázdného filmu dělat takový randál? Jediné co jsem si odnesl bylo poučení, že není nic horšího než bezhlavý dav. Stejný dav, který z Gibsonovy tupé rekonstrukce udělal kontroverzní událost; potravu pro neřemyslící média a pár fanatických věřících, a nenechal ji zaslouženě uhnít jako nezajímavý slepenec zpomalených záběrů. Víra nevíra, ten film je plytký až běda. (09.08.2005)

Film je dělán ve stylu pašijových her, tedy jakéhosi komentáře k obecně známé tematice. Pokud se neorientujete v biblických postavách, může na vás působit jako závěr seriálu, u kterého netušíte kdo je kdo, co a proč se děje. Oceňuji třeba i použitou (neamerickou) řeč, i když slyšet, jak obyčejní římští žoldáci mluví knižní a básnickou latinou, je spíš úsměvné. Jakékoli hlubší (natož univerzální) poselství je tady ovšem nulové. Jestli si Gibson myslí, že k tomu stačí zpomalené záběry (a těch si tu opravdu užijete!), plačící Kristus či sadomasochistické lámání kostí, tak se šeredně mýlí. (19.09.2005)