Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrajú:
Ingrid Bergman, Liv Ullmann, Lena Nyman, Halvar Björk, Gunnar Björnstrand, Erland Josephson, Georg Løkkeberg, Eva von Hanno, Marianne Aminoff, Mimi Pollak (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
I v Podzimní sonátě zůstává Bergman věrný svým obrazům světa lidských duší. Komorní drama dvou žen, matky, jež se snaží utéci před odpovědností za nenaplněné životní osudy svých dcer a mladé ženy, jež v sobě koncentruje minulá utrpení. Napětí mezi nimi vrcholí a ukáže se jak hluboce se ženy od sebe vzdálily a jak nepřekonatelné je jejich neporozumění. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (102)
První Bergman, který mě minul, a to zcela, jak po tématické stránce, tak především po té emoční. Nečekal bych, že ze všech režisérů zrovna on nacpe pod jednu střechu postiženou nechtěnou dceru, potrat, nevěru, tragické úmrtí dítě a mnohá další "lacině podbízivá" artová témata. Což by mohlo i tak fungovat, kdyby nešlo o jeho nejukecanější snímek. Respektivě prázdně utlachaný od první do poslední minuty. Přitom to samé šlo sdělit i mlčením. A jak dokazuje jediná scéna kdy se rozhostí ono blahodárné ticho (ano, ta s posezením u piána), tak i mnohonásobně působivěji. Když to vezmu kolem a kolem, tak spíše než celý film, mě zaujala kratičká pasáž jemu věnovaná v Bergmanově Laterně Magice. Těch pár odstavců je působivostí i dopadem v úplně jiných sférách než celá Podzimní sonáta, která v mých očích (a kvůli uřvanosti hlavně uších) měla místo teatrální afektovanosti vsadit na posmutnělou podzimní melancholii. Pak bych jí vzal na milost. A rád. ()
Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu. ()
Tridsať rokov si nevedeli k sebe nájsť cestu. Matka a dcéra. Potom si to však vyliali pred seba plnými kýblami. Všetko to, čo si o sebe mysleli a nepovedali. Opovrhnutie, závislosť, odvrhnutie, nepochopenie, zakázaná láska, potrat, postihnutá sestra .... Otvorili si tak cestu k ďalším rokom. Bude to však stačiť? Pochopia to? Ingmar Bergman dal dokopy Liv Ullman s Ingrid Berman, pre ktorú to bol posledný film. ()
Bergman se opět vrací do polohy, kde ho mám nejraději - k samotným mezilidským vztahům, k hluboce pojatým postavám, absencí vyumělkovanosti a , předem určených tezí, kterým se celé dílo a život v něm okatě podřizuje. Zde vše střídá velmi silné a nekompromisní psychologické drama, jež skýtá takový potenciál, že se Bergman nijak nebrání jeho dobrou polovinu uzavřít do jediného vypjatého dialogu, který se stává jedním z vrcholů Bergmanova díla. Ten by ovšem nemohl fungovat, kdyby předchozí děj nestavěl na poklidu a jen mírném bublání, které ani nedává tušit, jaká eruptivní a ničivá síla se skrývá pod povrchem. Ovšem ještě jedna věc ohlašuje návrat Bergmana až někam k trilogii o mlčení - možnost naděje, která se na konci přeci jen objeví i když ji mnozí mohou brát s naprostou skepsí jen jako pouhé trýznivé přání. Ale i ono má svoji cenu a stává se samo jistým příslibem. ()
Zaujímavá a náročná psychodráma, ktorej sa Bergman a herecké duo zmocnili s výraznou suverenitou. Otázkou potom je, prečo "iba" tri hviezdičky. Jednoducho preto, že štvorhviezdičkové filmy ma musia oslovovať a to sa Jesennej sonáte nepodarilo. Tú som sledoval s úctou, rešpektom, ale bez hlbšieho pochopenia a stotožnenia sa. ()
Galéria (61)
Fotka © Filmédis
Zaujímavosti (8)
- Poslední film Ingrid Bergman (Charlotte), po kterém natočila už jen televizní snímek Žena jménem Golda (1982). (Kulmon)
- Ingrid Bergman (Charlotte) hrála pianistku i ve svém prvním americkém filmu Intermezzo: A Love Story (1939). (Kulmon)
- Ingrid Bergman (Charlotte) se údajně během natáčení zdokonalila ve hře na klavír. (Terva)
Reklama