Byl jednou jeden dům

Niekto tu pekne napísal, že František Filip diriguje nádherný herecký koncert. On ho nedirigoval, on zostavil z úžasných hercov filharmóniu, rozostavil ich po najväčšom filmovom ateliéri, nechal ich hrať a dovolil im aby zo seba vydali to najlepšie a najkrajšie čo sa v ich telesných schránkach ukrýva. A v tom tkvie sila režisérskeho umenia Františka Filipa, o ktorej nás, televíznych divákov, už dlhé roky presviedča a jemne nás nabáda k tomu, aby sme nikdy nezabudli na českých umelcov a uchovali si ich navždy v našich srdciach. Tak ako aj jeho celoživotné dielo. (29.04.2012)

O tom, co by mohly vyprávět ... všechny české domy - obzvláště ty starodávné ... solidní ... pavlačové - ty, které hodně pamatují. Schází jim jen drobnost: Dar řeči. Jejich zdi jsou němými svědky našich národních dějim, tudíž měly dost času poznat skrz naskrz naši národní povahu - v originálním televizním seriálu pak měly tu čest stát se kulisami pohnuté doby, která lámala i zocelovala charaktery, když za pochodu měnila podobu světa. Umožnily tak téměř divadelní uchopení osudů obyvatel "jednoho domu", kterým své tváře (i hlasy) propůjčila VELICE silná herecká sestava. Natáčením se evidentně dobře bavila - tím pádem na mě dýchla čirá, ničím nezkalená nostalgie ... a téměř mě porazila: To bývaly časy, když NAŠI herci v ČESKÝCH televizních seriálech zcela samozřejmě HRÁLI - namísto nuceného odříkávání naučených replik. Jenomže oni také měli CO hrát, neboť každá postava měla svůj osobitý profil, kterého se její představitel mohl přidržet - a dialogy nepřipomínaly mlácení prázdné slámy. Dějová linie nese cejch doby, která ji stvořila - ale jen v míře nezbytně nutné, takže excelentní jízdu maličko kazí jen poslední, pátý díl, pojednávající o pražském povstání. Barikáda pěkně pospolu s hrstkou svých obránců - a s trochou rozpaků postává stranou hlavního proudu dějin a divák se důležité informace dozvídá prakticky jen zprostředkovaně z dobového vysílání Českého rozhlasu. Na veliké události prostě maličké jeviště Bagounovy ulice nestačí, neboť historie obyčejně kráčívá po hlavních třídách. Osvoboditele tak lze na vlastní oči vidět jen ve stylizovaných dokumentárních záběrech ... a v úplném závěru si můžete prohlédnout památník s tankem číslo 23, který ovšem na Smíchově už dávno nenajdete. Neboť přišla jiná, zbrusu nová přelomová doba, která měla potřebu šmahem bourat staré symboly jako trapné připomínky všech normalizovaných let - a tak s příkladnou horlivostí ve velkém s vaničkami vylévala i děti ... jakoby ztratila rozlišovací schopnosti - jakoby neuměla (nebo NECHTĚLA) hledat rozdíly mezi letopočty 1945 a 1968. Možná byla skálopevně přesvědčená o své pravdě - nebo se chtěla jen dostatečně zviditelnit (a v horším případně ze svého zviditelnění i profitovat), ale to už je jiná historie ... kdoví, jak dlouho nám vydrží zdánlivě nezbouratelné symboly vystavěné ve žhavé současnosti - při našich mnohdy riskantních hrátkách spojených se šířením "západních hodnot". (09.07.2015)

Špičkoví herci a vpravdě nostalgické zpracování příběhů jednoho domu v časech světlých i temných. Takto vypadá další z čs. seriálových klenotů. Vinklář, Medřická, Nedbal, Adamíra a mohl bych pokračovat i dále....... to byli Herci, ne jako ty ubohé karikatury co vidíme dneska....... Samozřejmě i zde se občas dostala ke slovu politika a zejména poslední díl je na tom někdy dost na pováženou, ovšem bohužel taková byla doba a jde se přes to v klidu přenést. Charaktery postav nebyly jednoznačně bílé či černé. Jakkoliv zde byl starý pan Nerudný líčen jako povýšený pan radní a kapitalista, přesto mu bylo k dobru přiřknuto jeho vlastenectví (scéna kdy ho chytí šlak z toho, že se chce jeden z jeho synů přihlásit k Němcům) stejně tak Adamíra (na jedné straně černá ovce rodiny, která jen flámuje, na straně druhé je ochoten pomoci a nepřistoupit na podlé rodinné strategie). Škoda jen, že nebylo natočeno více dílů, kde by se rozvinuly osudy dalších postav. Jo a Jana Šulcová zde byla neuvěřitelně půvabná. (03.05.2012)

Jedno z nejlepších děl naší filmové kinematografie a to hlavně díky hereckým výkonům našich největších hereckých hvězd. Scény jako odchod mužů při mobilizaci ("A nebojte, my jim to ukážeme."), reakce Vl. Menšíka na mnichovskou zradu, sešlost v hospodě po atentátu ("Tady českej lev konečně zalomcoval řetězem.."), J. Vinklář učí J. Hanzlíka boxovat a další a další jsou opravdu hereckými koncerty a nejen to - režie Františka Filipa i scénář jsou tak krásně česky lidské, že toto dílo spolu s Chalupáři tvoří špičku televizní tvorby. A poslední scény na barikádách ? Myslíte si, že lidé v té době sovětské tanky nevítali ? Že se nevylepovalo Rudé právo ? Nebo že se nepředvídal zánik drobného podnikaní ? Tento seriál je naopak historicky věrný a to navzdory době, kdy vznikal. Jen ten poslední záběr na tank 23 tam nemusel být, ale taková byla doba. Na to, že se v seriálu mohlo mluvit a soukromém podnikání, Masarykovi, legionářích nebo atentátu, je to ještě přijatelná daň. (24.07.2006)

Byl jednou jeden dům po právu řadíme ke klenotům tuzemské výroby. Málokde jako tady se sešla taková plejáda našich hereckých hvězd. Děj je zasazen do toho nejtěžšího období naší historie, do let 1936-45, ale to vůbec neznamená, že by se divák nezasmál. Vynikajícím způsobem jsou zobrazeny osudy obyvatel pražského sídliště od počátku německého obsazení Rakouska a nás, přes atentát na Heydricha, až po dramatické boje na barikádách. Propagandistických dobových záběrů přijíždějící Rudé armády na samém konci je škoda, jinak nemám, co bych tomuto skvělému seriálu vytknul.90% (03.07.2007)