Byl jednou jeden dům

Lehký odér normalizace se utajit nedá, interiéry i exteriéry působí vyloženě televizně, ale našlapané obsazení (Filip zručně hrábl do tehdejší smetánky pražských kin, on Činoherního klubu po Národní divadlo) a poměrně zdařilý, byt občas lehce divadelně stylizovaný, scénář všechno přebijí. Na malé ploše seriálu (dnes bysme řekli minisérie) se daří přiblížit atmosféru težké doby se solidně nahozenými postavami a emocemi, odpovídající dějinným událostem. Klidně by mohl být delší a častěji reprízován. (07.12.2017)

Psalo to tu hodně uživatelů, ale musím zopakovat; nepamatuju si seriál, kde by se sešlo tolik hereckých špiček té doby, a to obsazených i do těch nejmenších rolí (jako nejoblíbenější postavu bych vybral P. Nerudného Jiřího Adamíry). A právě na hereckých výkonech si tvůrci mohli dovolit vystavět celý seriál. Jako válečná látka funguje velmi dobře, v některých ohledech mi to připomínalo o rok mladší a méně známý Kamenný řád (škoda, že zde nebyly dořešeny osudy všech postav, min. u 2 se to hodně nabízelo). Jenže jedna věc mi u výše jmenovaného seriálu přišla ne tak do očí bijící a tou myslím poplatnost době. I když je nutno volit tyto slova velmi opatrně. Jako oponentura se mi líbila jedna věta uživatele Exkvizitora, dovolím si citovat: "Chce snad někdo říct, že komunistický odboj nepřispěl k pádu fašismu nebo dokonce že na konci války lidé nevítali Rudou armádu s nadšením?". Ano, výstižné, kolego. Takže sice někdy ten socialistický/komunistický podtón krapet dřel, ale rozhodně to nebylo nic tak strašného, přestože posledních pár minut páté epizody (mluvím o nepřetočené verzi) bylo vyloženě pro soudruhy (i když je zvláštní, že třeba Dlaskovo dojetí mi nepřišlo vůbec trapné, naopak jsem ho dokázal pochopit). Jen by mě zajímalo, jestli si ten závěrečný pohled na "pomník" vykládám správně nebo ne (přijde mi totiž jako výsměch natočit slétávající se holuby, kterak se*ou na sovětský tank). Rozhodovat se mezi 4* a plným počtem je v tomto případě hodně těžké, ale nakonec volím vyšší variantu (díky výborné ATMOSFÉŘE), i když hodnocení je někde mezi. (23.06.2011)

Byl jednou jeden dům po právu řadíme ke klenotům tuzemské výroby. Málokde jako tady se sešla taková plejáda našich hereckých hvězd. Děj je zasazen do toho nejtěžšího období naší historie, do let 1936-45, ale to vůbec neznamená, že by se divák nezasmál. Vynikajícím způsobem jsou zobrazeny osudy obyvatel pražského sídliště od počátku německého obsazení Rakouska a nás, přes atentát na Heydricha, až po dramatické boje na barikádách. Propagandistických dobových záběrů přijíždějící Rudé armády na samém konci je škoda, jinak nemám, co bych tomuto skvělému seriálu vytknul.90% (03.07.2007)

Některé seriály mají tu ctnost, že nestárnou a s každou televizní reprízou jim doroste další generace diváků. Bezesporu k nim náleží Byl jednou jeden dům, který patří ke špičkám soudobé televizní dramaturgie. Pětidílná odysea žižkovského domu zachycuje jeho obyvatele na pozadí politických událostí, které ať už přímo nebo nepřímo zasahují do jejich životů a osudů. Prostí i vzdělaní, bohatí i chudí, mladí i staří, stateční i zbabělí. Právě takoví jsou nejen hrdinové seriálu, ale takoví byli a jsou hrdinové dneška, obyčejní lidé s obyčejnými starostmi a radostmi, kteří jako solitéři hledají smysl svého života, svůj ostrov naděje. Tak, jako se pod vlivem událostí proměňuje doba, mísí se postupně humor s tragédií a původní jakoby nicotné šarvátky na pavlači a hospodské debaty překrývá mlhavá stísněnost protektorátního dusna, které se stává skutečnou prověrkou jednotlivých charakterů. Kdo obstojí a kdo naopak selže. Závěrečná epizoda na květnových barikádách, komunistickými politruky dodatečně znásilněná do akční přestřelky s nezbytnou pomocí Rudé armády je jedinou a v celkovém pohledu pominutelnou úlitbou ideologickému marasmu. Seriál je sám o sobě unikátní přehlídkou vynikajících hereckých osobností sedmdesátých let, kdy se před kamerou sešli veteráni divadelních prken i pokračovatelská generace mladšího a středního věku (Adamíra, Nedbal, Höger, Hlaváčová, Hanzlík, Hrzán, Somr, Menšík, Sovák, Medřická, Větrovec, Vinklář, Libíček, Řehoř, Vala, Bláha, Ráž, Abrhám, Čepek, Šulcová a několik desítek dalších). Domovnice, trafikant, uhlíř, živnostník, četnický strážmistr, promítač, krejčí, hostinský, dva malíři, vážený pan radní se svými syny. Co postava, to košatý příběh, co dialog, to nezapomenutelný herecký koncert. Navzdory tomu, že seriál vznikal v době nejtužší normalizace, se režiséru Františku Filipovi a scénáristům Janu Otčenáškovi a Oldřichu Daňkovi podařilo vykouzlit obdivuhodně kvalitní příběh, který se za léta své existence stal nedílným a trvalým pilířem novodobé televizní tvorby, k níž se s potěšením vrací již několik generací spokojených diváků. A to je víc, než bychom si mohli přát. (29.12.2008)

Filipovi se zřejmě zalíbilo v seriálech a po úspěchu Věka se pustil do fresky zobrazující na poměrně sevřeném půdorysu naděje, lásky, frustrace, touhy i rozčarování obyvatel jediného domu v období kolem světové války. Mou jasnou platonickou láskou je zde nerudný Nerudný Miloš Nedbal. A láskou, kterou bych si uměla představit nejen platonicky, aristokratický Adamíra. Vypointovaný je záběr na roztékající se obraz radního Nerudného stejně jako ne už právě nejmladší Hudečková coby diblík. Vala nezůstal nic dlužen své pozdější rudé pověsti a nejkrásnější byla Jana Šulcová. Když si představím, že šlo jen o kulisu na barrandově, skoro se mi tomu nechce věřit. A nesmím zapomenout na Petra Čepka. Vlastně je to jako u věka, co jméno to perla, takže na závěr jen z Adamírových úst - citace nebude přesná – A to by se tatínku ta ulice jmenovala Nerudného nebo Nerudná? (27.05.2008)