The Twilight Zone

"Nadčasovost s invencí, na pláži si staví hrad, strýček Rod jim pomáhá. Z čeho staví? Z žuly snad? Moře času tuhle stavbu omývá... a omývá.... U všech ďasů, je to možné? Zrnko krásy nesmývá!" Faraoni, rozvalující se na trůnu, si nechali stavět pyramidy. Rod Serling, skromně sedící na režisérské sesli, vlastníma rukama vybudoval jinou nadčasovou stavbu, sahající daleko výš než Cheopsova či Tutanchámonova hrobka. Serlingovo dílo dosahuje výš, než jakýkoli jiný lidský výtvor, až k samotným hranicím vesmíru, kde se nachází ukrytá, z vláken tajemného šerosvitu lidských myslí utkaná pavučina Temné zóny. Snoval ji vizionář, kterého podezřívám, že je scenáristická reinkarnace věštce Nostradama, a že s technickými detaily ohledně budoucnosti mu radil, přes rameno mu nahlížející, duch Leonarda da Vinciho. Je to tajuplné, leckdy i mrazivé, s překvapivými, často údernými pointami a hlavně je to neskutečně nadčasové. Proč? Protože hluboce lidské. // Dva roky jsem planě sliboval kolegovi Mr.Apache, že se do Zóny konečně vydám a jeho slova, že odtamtud už není návratu, jsem jako nějaké vytrvale bzučící komáry plašil máváním rukou. Měl pravdu, pacholek. Seriál starší než já a přesto jako nový, i v tomto miléniu stále aktuální. Po prvním neklidném uvíznutí mé duše v soumračné prázdnotě Zóny už nebylo návratu. Apačovi děkuju a mistrovi tam nahoru posílám pohlednici s pozdravem. Adresa: Rod Serling, Imagine street 1963, Peaceful Valley, TZ. (12.09.2022)

"V palici jak v krabici. Prázdno, mrtvo, pusto... není ničí gusto." První neklidné uvíznutí mé duše v soumračné prázdnotě Zóny. Seriál starší než já a přesto jako nový, i v tomto miléniu stále aktuální. Co jsem si odnesl z prvního dílu? Lékařský tip. Jest takovou zvláštní módou na ČSFD označovati na profilu sám sebe za misantropa. Předepsal bych dotyčným nešťastníkům psychofarmakum 484/36´sgt.Ferris a wellness pobyt v městečku Oakwood - káva i zmrzlina zdarma, ne(na)rušené korsování po náměstí, masáž hlavy tichem a koupele ve vlastním smrtelném potu. A pak by se lámal chleba i osobnosti, hned by se vidělo, zda se u nich nejedná jen o prachsprosté pozérství. Což imho jedná. (24.06.2022)

"Andělé tě opatrují, pozemský čas vyměřují..." Jednou tam musíme všichni, aneb se smrtkou se (ne)dá smlouvat. Btw, sám jsem dvacet let úspěšně hučel do lidí coby obchodní zástupce, ale i já musím smeknout před výřečností Lew Bookmana při jeho posledním, smrtelně vážném prodejním rozhovoru, z něhož se i smrťákovi orosilo čelo. Příběh o umírání, po kterém má člověk hřejivý pocit po těle a v duši klid a mír? I tohle je možné zažít v tajemném a nevyzpytatelném šerosvitu Twilight Zóny. (08.09.2022)

"Duši nedám, už ji nemám." Tohle faustovské téma mou Faustku pobavilo a obávám se, že i inspirovalo. Vyhodila mi totiž prášky a začala mi podstrkovat jakési podezřelé lejstro, z něhož se kouřilo. Odtušil jsem: "Ale miláčku, já se Ti přece upsal už loni, na radnici v Plzni, takže mou duši už dávno máš. Na doživotí." :-) Ale zpět k Escape Clause. Kdo zná mentalitu pekelníků a soudců, toho rozsudek nepřekvapil. A co jako? Walter Bedeker přece v zážitkovém křesle posedět chtěl a škodolibě se těšil na účet za elektřinu (to já se teda letos v srpnu netěším). No tak mohl ještě někoho přibrat pod kudlu, např. advokáta, bachaře, spoluvězně... a měl by to posichrovaný. Takže houby s octem bezvýchodná situace, jen nedostatek kreativity. Ovšem ten vyžranej tlusťoch s ďábelsky uhrančivýma očima byl přesnej. (13.07.2022)

"Samota bez konce... bohužel bez konce." Angel Ex Machina vs. finále nepochopitelně visící ve vzduchoprázdnu. Bohajeho, kam se poděla poslední stránka scénáře, to ji ztratili nebo zapomněli natočit?! Roky děsivé pouštní izolace, na pokraji šílenství. Země už je jen pouhý přelud a před ním 50letá věčnost. A Corry ani neví, jak (a zda) vůbec vydrží následující den! Spasila ho Alicia, krásná a étericky křehká Sirael. Svými slzami otevřela jeho srdce, vyplnila Corrymu vesmírnou prázdnotu a zachránila ho před zešílením ze strašlivé samoty. A on k ní přilnul a byla mu nebližší (prakticky i jedinou) bytostí v celém tom pustém, lhostejném vesmíru! A dál? Vytáhneme šňůru ze zásuvky a šlus? Na pohodu a ihned, jako když luskneš prsty a máme zde psychicky zcela zdravého a vyrovnaného mukla Corryho, těšícího se "domů", který kapitána za jeho trefu vděčně poplácává po zádech? To neberu. Lidi jsou křehké nádoby a jednají zkratovitě i při daleko menším emocionálním šoku, než byl tento. Corry a Alicia se spolu romanticky koukali na hvězdy, smáli se a hráli hry (možná i pod peřinou, však v návodu k použití stálo: "To all intent... this creation is a woman."), stala se "rozšířením jeho existence". Miloval ji, už nebyl osamělý. Byli spolu 11 dlouhých měsíců! Btw, např. ke vzniku Stockholmského syndromu vedlo pouhých 130 emočně vypjatých hodin. Přitom by prý, alespoň tak nám to předkládá epizoda The Lonely, stačilo těm uneseným rázně připomenout kdo je kdo, že policajti jsou ti hodní a únosci ti zlí (jako by to oběti celou tu dobu snad nevěděly, že, stejně jako Corry) a jako lusknutí prstem by bylo po syndromu. Jednoduché jako facka, resp. výstřel z pistole. A psychiatři nebudou mít co žrát... Takže Isaac Asimov, Ray Bradbury a Karel Čapek si jen zbytečně honili literární triko? Žádné problémy s humanoidními roboty lidské psychice nehrozí, Elon Musk s Optimusem a Tesla Bot dostali zelenou a robotka Sophia dokonce dostane občanství Saúdské Arábie? Aha, ta Sophia už ho dostala. Hm. Ale zpět k filmu. Znovu opakuji, lidi jsou křehké nádoby a jednají ZKRATOVITĚ i při daleko menším emocionálním šoku, než byl ten Corryho. Takže vyšumění příběhu do prázdna, řekl bych do citové nicoty, naprosto neberu a zdejších 86% imho nevypovídá o schopnosti pětkujících uživatelů nějaké té empatie, ale spíš o jejím nedostatku. Edit 2023: po druhém zhlédnutí zvedám na čtyři hvězdy, zejména po porovnání s podobným tématem ve filmu Maják (1972). (29.06.2022)

"Konečně dost času, načíst světa krásu." Fér nebo nefér? To je v postapo ruinách přece úplně fuk. Zničený svět, po výbuchu superbomby úplně pustý, kam až oko dohlédne jen samé trosky. Uprostřed toho zmaru já, sedící ve vraku otřískaného dabldekru a radující se jako malé dítě, že konečně budu mít dost času. A na co? Přece na sepsání úplně všech komentářů k těm tisícovkám krásných a zajímavých filmů, které jsem kdy zhlédl! Jako by to mělo v tichu naprosté samoty vůbec nějaký smysl. Happiness only real when shared. (29.06.2022)

"Špatný sen? Z mysli ven!" Edward Hall vs. zmalovaná čůza s kočičíma očima, slabé srdce a ještě slabší mysl vs. silná zlovolná vůle. Pche. To já to mám se sny jinak. Žádní duchové, byť sebezlejší, po nocích lunaparkem courající, nemají nade mnou moci.  Po dobrém snu mívám dobrou náladu. Po špatném jen mávnu rukou. Pffff... a je to fuč.  A jako bonus si občas, takhle k ránu, v lucidní fázi uvědomím, že jsem jenom ve snu. Tím pádem mohu vše, bez zábran a strachu z následků. Bez placení vyžrat celou cukrárnu, vypít bar, zaskotačit si s náhodnou kolemjdoucí... Potkat mě v tu chvíli v mém snu Maya, strašící slabochy smrtí, nestačila by se divit. Já bych jí předvedl horskou dráhu! :-)) Btw, všichni přece jednou umřeme, vyhnout se tomu nedá. Ale pořídit si kvůli tomu nespavost a jen živořit v neustálém stresu a strachu, jako pan Hall? Proboha, proč? Mistře Serlingu, děkuji za připomenutí. Carpe Diem! (13.08.2022)

"Z novin tváře gumuje, v paměti nám šumuje." Kdo je to? Nějaký záškodník, agent tajného vládního programu či snad mysteriózní duch, například ektoplazmouš pryžový? Nebo že by sám Vesmír, nesmírný a multidimenzionální? Nerad bych to zjišťoval na vlastní kůži. Naštěstí nikam nelítám, takže v novinách se můj obličej zmizíkovat nebude. Uf... (29.07.2022)

"Děda z kufru cetky loví, k čemu přesně budou? Kdo ví..." Toho starého pána s laskavýma a moudrýma očima znám. I já ho kdysi potkal. Uprostřed parného srpna před třemi lety, u nás v Plzni na náměstí Republiky. Zadíval se mi na okamžik pátravě do očí, zalovil v kufříku a vytáhnul... papírek! Byla to účtenka z CrossCafe Central naproti přes náměstí a na zadní straně bylo napsané číslo 70661. Protože to jediné, co jsem tehdy opravdu potřeboval, byla ... láska. (06.08.2022)

"Bude válka, prchejme! K emzákům se schovejme." V šedesátých letech byla světová jaderná válka na spadnutí a tak není divu, že vznikla i tahle pohádková hříčka s velmi překvapivým koncem. Bylo, nebylo... za devatero galaxiemi a devatero černými dírami běhala kolem velkého ohnivého Slunce malá modrá planeta a na ní právě jeden Rod Emzo Serling psal svůj scifi scénář, jak se obyvatelé chystají zničit si planetu válkou a jakou naději skýtá pár strachy zeleným rodinkám jedna kosmická loď zajímavého tvaru. Pracovní název epizody zřejmě zněl: Z deště pod okap. (11.09.2022)

"Kola bílou čáru brousí, stopař blondýnečku zkosí." Dvacet let za volantem coby obchodní zástupce, ale stopaře v ošuntělém klobouku jsem na zadní sedadlo nikdy nenabral. Měl jsem kliku (můj anděl strážný by mohl vyprávět). Ale kdyby u krajnice stála, s palcem nahoru a očima štvané laně, Inger Stevens, té bych zastavil. A dal si s ní driving high five! (25.06.2022)

"Kdo osedlá čas, vrátí se zpět včas." Poručík letectva William Terrance Decker byl pěknej pacholek. Podobně jako Cdr. Richard Owens o dvacet let později v Tajemné záři nad Pacifikem. První, coby příslušník Royal Flying Corps pilotoval jen papundeklový dvouplošník z první světové, druhý proudovou stíhačku F14 Tomcat na letadlové lodi Nimitz, ale oba mě polapili do sítě utkané z časosmyček, která má tu nepříjemnou vlastnost, že čím víc sebou divák zmítá (snaží se hloubat a domýšlet co by kdyby a co by kdyby ne...) tím víc se mu předivo příčin a následků utahuje kolem krku, až do úplného zaškrcení. Letadla mám rád, ale sebe taky, zejména svůj zdravý rozum, proto se snažím svoje cestování v čase omezit na minimum. A hlavně nehloubat! (08.09.2022)

"Galaktická elegie, kde je mrtvo, tam to žije." Aneb dávejte si pozor na to, co si přejete, mohlo by se vám to vyplnit! Má první myšlenka ovšem byla: "Á, tady se nějaká holčina píchla o trn růže." A samozřejmě i nápad, jak bych já v této nebo v této situaci vyzkoušel, jestli ta děvčata přece jen neproberu k životu. Pardon. Já vím, neměl bych si dělat srandu ze smrtelně [sic!] vážného tématu a už vůbec ne z funebrákova mírového poselství, natočeného v šedesátých letech, uprostřed studené války, závodů v jaderném zbrojení a letadel, přivážejících čím dál víc rakví z Vietnamu.  Takže ke třem původním, subjektivním šálkům čaje mi pan Jeremy Wickwire nalévá i čtvrtý, přinášející klid a věčný mír. (11.07.2022)

"V paralelním kufříku, je i skvrna na triku?" Millicent Barnes si jen vybrala špatný spoj a hned skončila v ústavu, možná i v rukou šílence (v roce 1960 doktor Walter Freeman ještě lobotomizoval jak o závod, jeho sekáček na led měl žně). Chudák holka. Kdyby jela mým dabldekrem, tak se jí to nestalo. U mě je zasedací pořádek jasný. Dole cestují lidé z reality, např. ona a ten gentleman na baterky Paul Grinstead, no a ve druhém patře jejich dvojníci z paralelního světa. Dvojníci (mulťáci) mají během přepravy zakázáno se na své reálné protějšky ušklíbat nebo nedejbože na ně (čili sami na sebe) na diskuzích mluvit. A je klid. (01.07.2022)

"To dá přece rozum, náš soused je monstrum!"  Záblesk v ulici Maple Street, v čase 18:43, vypnutí elektřiny, nefunkční telefony. Uf, Oni jsou tady! Srocený dav, obavy, panika. Stihomam, hledání vetřelců, vzájemná podezíravost, výbuch násilí. Ano, ano, přesně takhle to bude probíhat, až UFoni strčí svá slizká zelená tykadla i do Čech a budou vypínat elektřinu u nás na Slovanech (na nástěnce už visí oznámení od ČEZ, že v našem činžáku příští týden, v úterý dopoledne). Dobré vědět. Včas se na to připravím. Už mám vybraného souseda z patra, kterého označím za monstrum a jako první po něm hodím šutrák! :-) (08.09.2022)

"Ve scénáři jako doma, milosrdné lidské kóma." Jsem Curtis! Mr. Arthur Curtis. Moje manželství není v troskách a můj zpackaný život je jen jako. Tělesnou schránku mi uvěznily filmové kulisy, ale mé skutečné já žije spokojeně, mezi stránkami idylického scénáře, s milující manželkou a malou dcerkou. Bydlíme ve skutečném domě, na adrese 22437 Ventner Road, Woodland Hills. // Asociace - psychiatrické sanatorium a hláška profesora Žaluda: "To je kůň Ferda. Grošák. Místo nešťastného pacienta tu máme šťastného koně." // A teď už mě omluvte, mám práci. Musím zkusmo proklepat zdi svého bytu, abych zjistil, zda to nejsou jen papundeklové kulisy. (05.07.2022)

"V práci samé "Push! Push! Push!", doma zase "Kuš! Kuš! Kuš!". Když máš život jebavý, Willoughby to napraví." Uštvaný kravaťák jako námořník ztracený v oceánu života a vábený do záhuby nikoli zpěvem Sirén, ale starosvětsky klidným a přívětivým hlasem konduktéra. Nesympatický kravaťák, neschopný kopat. Kdyby kopal výkopy, měl by v duši klid, kdyby kopnul manželku do prdele a šéfa poslal tamtéž, nemusel vystupovat ve Willoughby. Vtipné ovšem je, jak dobře byl příběh podán. Při prvních dvou procitnutích jsem mu sám fandil, aby stihl vystoupit, neb jsem byl zvědavý a vůbec netušil, co ho v tom ospalém městečku čeká... (25.06.2022)

"Ty mé zlato, zaplať za to!" Moje milovaná Marsha Faustka Whiteová v dárkovém oddělení zahlásila: "Chrochtám si blahem!" Pak v devátém patře, plném prázdných regálů a pultů bez zboží, mě vystrašeně chytila za ruku: "To je strašná noční můra, miláčku!" A o půlnoci se pak v liduprázdném obchodním domě regulérně hororově bála. Já, coby chlap, mám k nákupní horečce samozřejmě ambivalentní vztah, řekl bych neutrálně tříhvězdičkový. Je fajn, když vám ženu něco rozpálí či aspoň předehřeje, ale těch peněz... Ovšem jak si dokázal Oldřich Vízner odskočit z natáčení Saturnina v roce 1994 do roku 1960, do role pana Armbrustera, je mi pětihvězdičkovou záhadou, hodnou tajemné Zóny soumraku. (18.07.2022)

"Neodmlouvej, ženo má, v krbu oheň plápolá...!" Poslední dobou mám takové zvláštní pocity. Jako bych ve skutečnosti neexistoval a byl jen něčí představou. Pro jistotu řeknu sousedovi Frantovi Pecháčkovi, který se má už příští týden vrátit z Bor, aby mi pomohl otevřít Faustčin trezor, jestli tam náhodou neschovává obálku s kousky magnetofonové pásky, nadepsanou Omnibus :-). (12.09.2022)

"Pod obvazy děsná zrůda... průhledné a celkem nuda." Cha. Tentokrát jsem Roda Serlinga prokoukl, dokonce nečekaně brzy, už při této scéně (nebojte, nejedná se o žádný prasácký spoiler). Čímž jsem se bohužel připravil o prožitek z filmařiny par excellence, při budování napětí u sundávání obvazů ze zrůdné kebule. Btw, dnes máme spíš opačné starosti s všelijakými odlišnostmi. Já vyrůstal v době, kdy existovala pohlaví dvě, ženské a mužské, dnes je prý různých pohlaví dokonce několik desítek! ROFL. Ale zpět k filmu. Klobouk dolů před námahou, vynaloženou při castingu. Půl Ameriky museli objet, po nejrůznějších ústavech a nemocnicích, než našli vhodnou postiženou pacientku pro hlavní roli. Vybrali opravdu kvalitní zrůdičku, jen co je pravda! :-)) (25.06.2022)