Dobrá práca

Čístota filmového materiálu. Poctivý realismus (skutečně "Dobrá práce"), poezie vizuální stránky, ale způobem přirozeně komponovaných záběrů. Efekty nestylizované obrazy. Střihová skladba sama na sebe neupozorňuje, jako by to film nebyl, důraz je kladen na samotný svět, realitu dění. Hudební komentář a voice over. Některé hudební momenty silné. Imtimní. Všednost. Kamera Agnés Godard (ne od Jeana-Luca, ale neméně slavná). Tancující (skotačící) Lavant v závěru. (05.08.2009)

Bylo to až moc minimalistický. Nedovedl jsem se na to naladit. Půl druhé hodiny záběrů na těla vojáků plus sem tam taneček navozující pocit erotiky a macho nálady v armádním kolektivu. Meh. Pnutí, který má v Galoupovi jakože probíhat, jsem rozumově vnímal, ale necítil, a ty baletní a jinak symbolický scény mi nepřišly originální ani tak propracovaný, abych ocenil třeba choreografii nebo prostě cokoliv. Takže půl hvězdy za pěkný chlapy, druhou půl za hudbu Benjamina Brittena. Největší zklamání letošních Mezipater. (16.12.2020)

čekal jsem minimalismus v ději a vyprávění hraničící s vyprázdněnou narací, tedy i jisté experimentování, fantastickou vizualitu a pak také nevýrazné, ovšem velké a silné téma, které na mě plnou vahou dopadne až někde ke konci. toho všeho jsem se víceméně dočkal. /// když zlí jazykové rozhlašují, že ve filmech Claire Denis “se nic neděje”, rozumějte tomu tak, že nejde o nervydrásající akci, sáhodlouhý epos ani o obyčejnou dramatickou gradaci děje. více než o pohyb událostí se jedná o následnost výjimečných okamžiků, které jsou každý sám o sobě přeplněné dějem. příběh, to je jen chatrný rámec, který nám divákům poskytuje nepostradatelné opěrné body pro průnik hlouběji do tématu samotného. /// nevyhnu se drobnému exkurzu do příběhu, v němž protagonista seržant Galoup (Denis Lavant) z mně ne zcela jasných příčin prahne zničit svého podřízeného v legii Gillese Sentaina (Grégoire Colin). proč je mu mladý voják trnem v oku si nejsem jistý. možná jsem jasnou informaci zkrátka přehlédl, ale nemyslím. odhalení motivací se zde neděje na stříbrném podnose. ač se to může zdát, ani relativně výmluvný voice-over, který doprovází reminiscenční proud Galoupových myšlenek neposkytuje pevnou oporu. z důvodu tak velké informační omezenosti je, myslím, oprávněné v tomto případě hovořit o omezené naraci. nejprve jsem zastával přesvědčení, že příčinou byl spor o dívku, druhou z nabízených možností je nenávist objektu touhy jako vedlejší produkt latentní homosexuality (něco zcela nepatřičného v armádě, tím spíš, pokud jste příkladným vojákem Galoupova ražení). tato hypotéza mě napadla až dlouho po zhlédnutí filmu, ale svědčí pro ní okamžik, kdy si Galoup vzpomíná na své první setkání se Sentainem a své tehdejší pocity. na druhou stranu se najde jistě i mnoho dobrých důvodů přiklánět se k první verzi. a proč se na to vůbec tázat? může se to zdát absurdní, ale příčina/motivace nemusí být jednoznačně rozkryta. pro téma filmu je o něco více důležitý důsledek (otisk na duši člověka; faktický důsledek s jistotou neznáme rovněž). celou dobu trvání filmu se díváte na v základě s dokumentárním odstupem nahlížený krátký úsek ze života francouzských vojáků v cizinecké legii a říkáte si, že právě jeho zaznamenání je účelem filmu; poukázat, že i zahazovat nejlepší léta života pro nikdy nevyužitý vojenský výcvik může být ‘beau travail'. o čem film je, přiznám se, mi došlo až při závěrečné "taneční" scéně. nevěřil bych, že "diskárna" The Rhythm of the Night (Corona) může být tak mrazivý poslech… (13.09.2012)

Obecně mám zkušenost, že pokud filmař nedokáže obrazem a scénami říct, co potřebuje, a musí si vypomáhat vypravěčem nebo hrdinovým vnitřním hlasem, film za moc nestojí. A to je případ tohohle kousku. Nuda, nuda, svalnatí chlapíci, nuda, nudná hudba, intošské vsuvky s baletem, nuda. Naprosto chápu, že to bylo úspěšné na festivalech, přesně takhle jsem si festivalové filmy představoval. K dokonalosti by snad jen musel ten velitel s tím mladým klukem jet do hor do stanu a jíst pudink. (25.12.2020)

Exkurze do života vojáků cizinecké legie, která posouvá dramatičnost na jinou kolej. Svým syrovým dokumentárním odérem rozbíjí tradiční představu o budování příběhu mužské kolegiality a nesnášenlivosti v uzavřeném prostředí. Režisérka netlačí na pilu, vše nechává volně a bez vysvětlení plynout a v samém závěru šokuje geniální taneční scénou, která má sice s dějem samotným pramálo společného, ovšem bez kontextu k předchozím výjevům by těžko fungovala. Vzhledem k ústřednímu tématu a časté fascinaci mužskými těly a rituály se není co divit interpretacím operujícím s 4% menšinou. (21.12.2005)