Kto sa bojí Virginie Woolfovej?

Scénář: Ernest Lehman .. Kurva, to byl hustej večírek! Hype, který do mne nalil kamarád, když se z tohoto filmu vracel z kina, byl značný. Čekal jsem dlouho, ale dočkal jsem se také. Filmový debut Mike Nicholse je neskutečně kvalitní podívaná. Divadelně konverzační drama postarších manželů, kteří v nočních hodinách hostí mladší pár, dává velký prostor k vyplutí všech skrývaných i nekrytých útrap, radostí a nejrůznějších her, balancujících mezi laskavým pohlazením a psychologickým týráním. Ani skvělá předloha či umná režie by nepomohla, kdyby se nemohla opřít o skvostné herecké výkony. V tomhle případě to nehrozí. Všechny čtyři postavy doslova koncertují a jen umocňují všechnu tu depresi a krutost v dlouhodobém vztahu, kde i přes zdánlivé všechno zkrátka něco chybí (07.06.2006)

Dámy a pánové, přivítejte svým potleskem dnešní dva šampióny! V levém rohu ringu profesor na katedře historie George. V pravém rohu jeho manželka, dcera rektora univerzity Martha. Co persóna, to případ pro psychiatra, spíše pro dva. V roli nezávislých rozhodčích mladý manželský pár Nick a Honey. Úder gongu a souboj začíná! Oba dva zápasníci dobře znají slabiny svého soupeře a neštítí se jich využít ve svůj prospěch. Jak můžeme slyšet, jejich nejsilnějšími zbraněmi jsou sarkasmus a zákeřně podpásovky. Rozhodčí nad nimi milostivě přivírají oči, neboť sami nejsou bez poskvrny a, nevěřím vlastním očím, aktivně se zapojují do zápasu! Strhla se nevídaná mela, každý napadá každého, málokterá rána mine cíl. Kdo bojuje s kým? Kdo bojuje proti komu? Těžko se v tom vyznat. Jedno je jisté: v tomhle mači půjde o život!___Pouhé dva roky trvalo, než Warneři převedli úspěšnou divadelní hru Edwarda Albeeho na plátna kin a vzbudili tím nemalou kontroverzi. Málokoho bude dnes Virginie Woolfová šokovat slovníkem hrdinů, ale psychický dopad na diváka je i po letech nevídaný. Důkazem, jaká to byla soda, budiž fakt, že ještě pár hodin po doznění Northova minimalistického hudebního motivu mi dělalo problém plně se koncentrovat na nějakou činnost. Největší podíl na adaptaci Albeeho hry má pravděpodobně Ernest Lehman, autor scénáře a producent, který do hlavní ženské roli prosadil Elizabeth Taylor. Dle některých zvěstí právě ona z respektu před podobně náročnou rolí angažovala Mikea Nicholse, nadějného divadelního režiséra, jenž ji, jak věřila, dokáže vést tím správným směrem. Dokázal (četná ocenění, Oscara nevyjímaje, budiž důkazem) a s Haskellem Wexlerem za kamerou dokázal mnohem víc než to. Dokázal natočit dvouhodinový film postavený výhradně na „hlučnějším dialogu“ čtyř lidí způsobem, z nějž dodnes mrazí. Ani na okamžik přitom neztrácí ďábelské tempo, do značné míry určované zdrcující kadencí dialogů. Burton s kulovnicí, řádění v tančírně, šokující závěrečné odhalení... Na jednu stranu mě děsilo, co dokáže dlouholeté manželství udělat s dvěma normálními lidmi a bylo pro mne krajně nepříjemné sledovat jejich vzájemnou (sebe)destrukci, na druhou stranu jsem nedokázal odtrhnout oči. Když naberete odvahu Virginii Woolfovou zhlédnout, buďte připraveni na nepříjemný, ovšem nebývalé silný zážitek. Jestli od něj odejdete zoceleni, nebo naopak roztřesení jako kostka ledu ve skleničce whisky, to už musíte zjistit na vlastní kůži. 90% Zajímavé komentáře: Oskar, Eddard, Ai.ma, tangerine1, Triple H, Petus (23.11.2008)

Jako by Edward Albee psal svou hru pro Elizabeth Taylor a Richarda Burtona. Jako by mu Mike Nichols četl myšlenky, jako by byl divák manipulován zvláštní silou, snad silou vztahu George a Marthy, a fascinovaně sledoval každý pohyb, každé slovo dramatu... Martha s Georgem mají vlastní svět, svět plný lásky i nenávisti, svět obrovských emocí, podivných her, naplněný vlastním způsobem komunikace, svět, který jim vynahrazuje zklamání, neúspěchy a nedostatky reálného života. Zatímco oni se v něm pohybují s naprostou samozřejmostí, pro jejich okolí představuje obrovskou záhadu, kterou se vší silou snaží pochopit, přestože mají minimální šanci. Albee za nimi posílá na návštěvu dvojici na první pohled naprosto odlišnou, ke konci ovšem divák zjišťuje, že i oni si svým způsobem kompenzují problémy života, že sladká Honey není zas až taková naivka a její Nick není neustále tím věrným gentlemanem. Právě on postupně odkrývá celou hru Marthy a George i to, že vztah navenek plný křiku a hádek může patřit k těm nejpevnějším. I přesto, že jednu z jejich her, konkrétně tu 'mateřskou', je nutné ukončit. Kromě už zmiňovaných fascinujících hereckých výkonů, oceňuju Nicholsovo filmové zpracování, ne vždy se divadelní hra dá přenést na plátno bez toho, aby ztratila své podstatné myšlenky, kouzlo postav a situací. Zvlášť v absurdním dramatu plném absurdních frází, absurdních činů, absurdních her.. Těch, které provází každý den našeho života... (06.05.2011)

Excelentní herecké výkony, dokonale napsaný scénář a výborná pointa. Asi takto bych tenhle snímek popsal ve zkratce. Průměrné hodnocení však dávám skrz dlouhou stopáž, která zde má sice své opodstatnění, ale občas jsem už opravdu sledoval hodiny a říkal si, jak se film vleče. Přesto však nepřestávám tvrdit, že Kdo se bojí Virginie Woolfové, je parádní psychologické drama odehrávající se během několika málo brzce ranních nedělních hodin. Psychologové a psychiatři by se na Jiřím a Martě vyřádili... (16.11.2011)

Těm, kteří hlásali, že Elizabeth neumí hrát a je sotva něco víc než našlechtěná loutka, uštědřila Liz slušný kopanec. Richard Burton jí v tom pomáhá více než zdatně a člověka z toho všeho tísní ještě víc pomyšlení, kolik do svých rolí tihle dva dali ze svého reálného života. Segall a Dennisová jsou více než dobří, ale nemůžou nic dělat se skutečností, že tohle je srdcervoucí a duširvoucí koncert dua Taylorová-Burton. Šokující? Absurdní? Pokud je šokující a absurdní životní realita, tak nesporně. (24.07.2007)