Strach a chvenie

„Už-už som chcela povedať niečo o japonsko-amerických vzťahoch počas vojny, ale radšej som si zahryzla do jazyka.“ Keby to záležalo na miestnych užívateľoch, žiadna knižka nie je nikdy sfilmovaná; toľko ´nesfilmovateľných knižiek´ („Parfum“, „Hannibal“, „Mandolína kapitána Corelliho“, všetko od Márqueza či Stratenej generácie) nevideli všetci spisovatelia sveta! Pritom práve knižky, ktoré sa javia byť ako ťažko sfilmovateľné, sú najlepšími adaptáciami. Pretože sú nimi v pravom zmysle slova. Nie otrockými prepismi, ktoré si vyžadujú malý až nulový vklad scenáristu... STRACH A CHVENIE je adaptáciou románu kontroverznej Amélie Nothombovej, ktorá je doma všade a nikde... hoci slovo román je v súvislosti s týmto drobným svetobežníkom so záľubou v klobúkoch zveličené (ešte som nečítal žiadny jej román, ktorý mal viac, ako sto strán, navyše rozmery sú maličké). V jednej vete sa nachádza to, na čo iní spisovatelia potrebujú desať trilógií. Autorka je opatrná až škodoradostná, keď sa má vyjadriť k filmu podľa svojej knižky (vraj keď videla Corneauov STRACH A CHVENIE, počas prvej hodiny ho nenávidela a druhú sa mu smiala). Ja som knižnú predlohu nečítal, ale ako spomínam na „Antikristu“ alebo „Catilinariu“, asi by som na jej mieste volil podobný prístup. Napriek tomu knižka je knižka a film je film a film STRACH A CHVENIE je majstrovským filmom. Nič nie je jednoduché ani komplikované. Dialógy a herecké výkony je radosť pozorovať. Snímke nechýbajú nothombovské šialenosti (tanec na nočných stoloch, prelet nad nočným mestom) ale najmä to, v čom je spisovateľka (narodila sa v Japonsku a po šikanovaní v japonskej firme získala doživotný pocit vydedenosti všade na svete), neprekonateľná: prehľad v medziľudských vzťahoch. Ostré, pichľavé, kruté, holé, zdrvujúce. Nothombová nie je spisovateľkou pre každého – to isté platí aj o tomto rozkošne tvrdohlavom filme, ktorý slečna Amélia tak pôvabne neznáša. (02.03.2008)

Ti japonci jsou blázni... ne, takhle jednoduše to neodbydu. Na tenhle film jsem narazil neskutečnou náhodou, ale takhle se právě u mě naráží na nejlepší věci. Sylvie v roli naprosto dokonalá, to střívko sem jí věřil od hlavy k patě. Neni to komedie, že bych se válel smíchy, ale pár (hořce) úsměvných momentů se najde a bavilo mě to až do konce. Věřim, že i když je asi firemní hierarchie vykreslená dobře, tak tady to z jistých důvodů muselo být občas lehce přitažený za vlasy. Protože každej normální evropan by si po tejdnu vzal do práce kapesní atomovku. Každopádně gaijin v Japonsku bych po tomhle filmu určitě bejt nechtěl :-) (08.07.2015)

Postupně až do absurdní, nedějové grotesky dovedený popis jednoho pracovního roku v obří japonské obchodní společnosti v Tokiu, kam nastupuje sympatická mladá Belgičanka na místo tlumočnice. Kvůli nepochopení japonského myšlení, neshodám s nadřízenými, ale také několika nedorozuměním a vlastním pochybením však klesá stále níž a dostává méně důležité a více ponižující úkoly, zcela neodpovídající jejím schopnostem. Ve filmu se nevzdálíme z kanceláří firmy, možná i proto mi přišel jeho záběr velmi úzký a výpověď o rozdílech západní a východní pracovní morálky a mentality příliš povrchní a nicneříkající (i když úsměvná). (22.06.2012)

Forma ničím převratná, málem televizně-inscenační, ale funkční, ve službách vyprávění, které stojí za to – kancelářské roadmovie, střet civilizací v malém, „nakoukání“ do japonské podnikové kultury očima splašené, tvrdohlavé, ale citlivé cizinky, která stůj co stůj chtěla být Japonkou. Místy se člověk od srdce zasměje, místy se dojme, hodně zajímavého se dozví (o lidech z obou břehů). — Jako protipohled k zamyšlení doporučuju komentář slečny Brygmi. (21.04.2010)

Vskutku svérázný a nic neříkající film, ale jen na povrchu - naopak skrývá mnohé a po "prokřupnutí" slupky je velice zábavný. Příběh mladé Belgičanky Amelie, která se (se vzpomínkou na dětství strávené v Japonsku) vrací zpět do Tokia - obdivuje totiž japonskou kulturu, tradice, tokijskou megalopoli. Nastupuje do práce, kterou podle všeho získala velice obtížně. Záhy ale zjistí, že obtížnější bude vydržet. Její, zprvu dobré vztahy, se zhoršují a zhoršují. Amelie se naučí bezmoci. Situace se tak hrotí, až do bodu, kdy si uvědomíte, že je vše myšleno vtipem - katarze se ale nekoná ! Tragikomično stoupá s vaším vztekem - atmosféra houstne. Blíží se konec filmu a s ním i konec pracovní smlouvy. Amelie ale vyhrála - přece - kde by brala materiál pro své knihy, až se stane úspěšnou autorkou mezi svými v Evropě ? (12.08.2010)