Deti mŕtvych

[KVIFF 2019] Hnedka první film ve Varech dopadl docela zajímavě. Jako jedno velký "Co to kurva bylo?". Film, který je natočen na styl staré grotesky, udělán však v dnešní době. A vy nevíte. Koukáte a vidíte komedii s totálním bizárem, která se poté zvrtne k filozofickým částem nadpřirozena a magořiny nejvyššího kalibru. Člověk se mnohdy ptá co a jak, proč a podobně. Musím ocenit situace, kdy se člověk opravdu upřímně zasmál. Syřané jako zombie je prostě kapitola sama o sobě. Jenže to asi tolik bohužel nedokáže vykompenzovat až stupidní nelogičnost. Ať už v záběrech nebo příběhu samotném. Ale pamatovat si tohle budu asi nadosmrti. "Všichni se nádherně usmívají. V pekle mají asi dobré zubaře. (06.07.2019)

Kulturní obohacení v podobě syrských hladových básníků nás zatím míjí a tak si pro něj musíme zajet do Rakouska, země, kde každý druhý má české kořeny a tak se není čemu divit, že tam tahle štýrská variace na Cimrmana vůbec vznikla. O hororu není třeba diskutovat - žádný není, a humor najdete jen v titulcích, sledovat obraz je podružné. (16.03.2024)

Tohle těžko nějak hodnotit, když těžko říct jak to celé uchopit. Dá se to brát jenom jako experimentální šílenost, "ostrou" kritiku Rakušanů (nebo aspoň Štýrů), prouprchlický a zároveň i protiuprchlický film (když nad tím člověk přemýšlí, tak se tam fakt dají najít odkazy na obojí, v jedné scéně dokonce zároveň), mysteriózní mindfuck s komediálními prvky... Ono by to mohlo být klidně všechno naráz, ale z toho co jsem zde vypsal je asi jasné, že někdy něco nejde dohromady s tím druhým. A tak je z Dětí mrtvých jen echt experimentální nejasné cosi, u kterého mi ta nejasnost vadí a zároveň jsem za ní vlastně rád, protože by se to mohlo jednoduše zvrhnout v něco, co bych úplně nechtěl. Zároveň ale mám problém tomu dát vyšší hodnocení, i když bych chtěl. Kazí mi to i druhá polovina, ve kterých nápadů výrazně ubyde a místo toho se jen strašně prodlužují nebo jen opakují. Ale jinak to má překvapivě podmanivou atmosféru - včetně atmosférického zvukového/hudebního doprovodu, který je tak strašně divně udělaný, až do toho všeho geniálně pasuje -, zajímavou kameru, nemalý počet vtipných scén a šílených nápadů, je to i celkem originální a kvůli tomu všemu to má takové zvláštní kouzlo, které z toho filmu dělá skutečně nezapomenutelný zážitek. Popravdě jsem si ten film víceméně užil - ale asi bych si ho užil víc, kdyby šel jasným směrem a pokud možno takovým, který by se mi v tom líbil. Nicméně Rakousko se opět předvedlo, protože něco takového může vzniknout snad jen tam. Ne nadarmo je festival experimentálních filmů ve Vídni, když se rakouská filmová tvorba víceméně neustále snaží být úplně odlišná od zbytku světa. Silné 3* (05.09.2021)

Mno, chvílemi mi to připadalo skoro jako taková rakouská verze Litanu... surrealisticky hororovou podívanou bez smysuplného děje i zde doprovází dechový orchestr a opět se před kamerou hodinu a půl přehání divné postavy a ještě divnější oživlé mrtvoly, aniž by to celé experimentální šílenství bez ladu a skladu nabídlo jakousi myšlenku navrch. Od počátku mám pocit, že ze sledování tohoto skvostu padnu do bezvědomí, navrch mi svou vizuální strukturou Děti mrtvých evokovaly spíše blikání obrazovky zavirovaného systému... obraz-mezititulek-obraz-mezititulek, případně obraz-obraz-mezititulek nebo obraz-mezititulek-mezititulek. Už v několika filmech z němé éry jsem v duchu nadával, když byly každou chvíli bez invence přeplněny mezititulky a v moderním filmu z roku 2019(!) mi přijde využití mezititulků po celý film(!), někdy i 10-krát během minuty(!), docela praštěné... Vtipné mi to připadalo pouze ve scéně s hajného pokusem o sebevraždou, u zbytku jsem v první polovině občas zacítil, že bych si mohl ten film díky své ojedinělé poetice i relativně užít, kdyby každou chvíli nepřebleskovala černá obrazovka s bílými nápisy i v případech, že napsané věty spíše opisovaly již viděný děj, a režisérská dvojice volící němou formu by vyprávěla především obrazem. V polovině filmu se sice na čas tahle „blikající struktura“ uklidní, ale tvůrcům zároveň pak jakoby dojde i většina obstojných nápadů, které se spíše do němoty opakují, a celé toto podivné dění s podivnou poetikou už nemá čím zaujmout, než totální fraškou. Pozitivem sice je, že se ten film nebere vážně a ano – dokonce je to i komedie, ale povětšinou naplněna spíše bláznivými a bizarními scénami na čele s ujetou zombie fraškou a polotrapným hospodským striptýzem, než nějakým skutečným humorem. [40%] (26.09.2021)

Přestože mi filmová povinnost přikazuje: v čem má prsty Ulli Seidl (zde produkce) a Elfride Jelineková (kniha), tomu je třeba věnovat pozornost. A tu jsem tomuto filmu opravdu věnoval. Přišlo mi to však jako další (nový) pokus o surrealistickou automatickou tvorbu, ke které jsem v této post-bretonovské době ztratil už značnou část své důvěry. "Němý" film bez mluvených dialogů, založený jen na obrázcích a hudbě sice kvituji, ale samotná hudba nebyla zas tak skvělá. Zajímavější byla až poslední třetina filmu: něco jako národní usmíření, ovšem na zobijské bázi, a pak (to už ovšem bylo trochu odbyté: Přírodní divadlo v Oklahomě, a na víc škoda, že se v titulcích neobjevil žádný citát z Kafky; takže ho doplňuji: Byl to zmatený hluk, trubky nebyly sladěné, troubilo se bez všech ohledů... Stovky žen oblečených jako andělé v bílých řízách s velkými křídly na zádech troubily  na dlouhé, zlatě se třpytící trubky. (23.09.2021)