Odpočívej v pokoji

Tento seriál jsem si dlouho "šetřila". A když jsem teď konečně zhlédla první sérii, jsem velmi spokojená. Je to takové ze života, ač do velké míry o smrti (což se vlastně asi nabízí, protože obojí spolu souvisí, ve výsledku není jedno bez druhého). Tak pěkně hořkosladce a s notnou dávkou černočerného humoru, který se mi většinou více než trefuje do vkusu, si to plyne a my diváci spolu s tím postupně čím dál lépe poznáváme jednotlivé postavy, jejich slabosti, touhy, temná zákoutí. Ty postavy jsou pestré, mnohovrstevnaté,  každá z nich hodně jiná, zároveň mají ale ve výsledku společného více, než by se na první pohled mohlo zdát, vzájemně se potřebují více, než by se na počátku mohlo zdát; rozhodně to není jen o společném příjmení, "krvi". Všechno do sebe tak nějak hezky přirozeně zapadá a možná až trochu s odstupem, zpětně si člověk uvědomuje, jak jsou některé aspekty chytré, nápadité, jak dokonale dokreslují atmosféru, doplňují děj, příběh Fisherových - zmínit lze v tomto směru např. perfektní propojování osudů a řešených témat nebožtíků a jejich rodin s osudy jednotlivých členů rodiny Fisherových, které se vždy nenápadně line jednotlivými díly a povětšinou přinese i nějaké (dílčí) vyústění v závěru; prolínání reality a fantazií, které slouží na první pohled jen k pobavení, ale  ve skutečnosti nám často pomáhají zase o něco více proniknout do nitra jednotlivých postav a navíc si chvílemi nemůžeme být úplně jisti, co je skutečné a co ne, což hned o něco zvyšuje atraktivnost celé věci, přináší zvědavost, napětí, údiv - podobné pocity pak mimochodem u mě vyvolávají prakticky všechny úvody jednotlivých dílů (nechci příliš spoilovat), kdy mi připadá až neuvěřitelné, že je něco takového možné stále u diváka probouzet, když přece do velké míry víme, o co tu v jádru zase půjde:D Nebo ta nápaditá úvodní znělka (hudba, pohřební motivy prolnuté s reálnými jmény tvůrců seriálu...). Nebo ty občasné bělavé záblesky jako předěly některých scén jednotlivých dílů připomínající světlo na konci tunelu nebo možná to poslední, co vidí umírající před svým skonem - to je přece také naprosto geniální vsuvka... Odpočívej v pokoji mi svým způsobem trochu připomíná oblíbené Tohle jsme my (tři sourozenci, komplikované rodinné vztahy, prolínání různých časových rovin, přítomnost smrti ovlivňující rozhodnutí a konání postav mnohdy více než cokoli jiného...). Fisherovi jsou (alespoň tedy po první zhlédnuté řadě) v komplexu oproti Pearsonovým snad možná trochu větší (tragi)komici a určitě více (v tom nejlepším slova smyslu:D) "hráblí" (kdo by ale taky nebyl, když celý život usíná nad mrtvolama, že). To může znamenat, že třeba bude trvat trochu déle, než se vám dostanou pod kůži a zamilujete si je, pak to ale bude možná zase o to intenzivnější a zajímavější..? Já už nyní mohu říct, že jsem si tuhle rodinku oblíbila a i když první řada by s klidem obstála sama o sobě, jak pěkně a pokojně se uzavřela (skoro mi přijde, jako kdyby se původně s dalšími řadami nepočítalo..?), ráda se s Fisherovými a jejich kumpány ponořím do dalších debat o životě a smrti, odkrývání pravých já jednotlivých postav a poznávání se navzájem, do mistrovských úprav mrtvých těl, do všech těch bizarností i každodenních radostí i strastí. Snad jediné, čeho bych potřebovala více, jsou vstupy Richarda Jenkinse. Ten člověk mě fakt hodně baví a tuším, že právě jeho postava by mi byla nejsympatičtější, jen ji ještě trochu více poznat. Ale vím, není to vzhledem k okolnostem tak úplně možné, takže doufám, že těch vstupů alespoň nebude ubývat. (25.07.2023) (menej) (viac)