Tom Riddle

Every day above ground is a good one. Znáte takové ty seriály, kde se hlavním hrdinům dějí samé prapodivné a neobvyklé věci? Kde se jde z jedné absurdní zápletky do druhé? Tak přesně takový Six Feet Under není. Je to seriál o normálním životě. Skuteční muži a skutečné ženy žijí svoje skutečné životy, které jsou mnohem zajímavější, než všechny vykonstruované zápletky světa. Ovšemže ne pro ně, oni prostě jen chodí do práce, randí, scházejí se a zase rozcházejí, tráví čas s přáteli, prostě žijí. To samo o sobě by samozřejmě nebylo nic zajímavého, ale Alan Ball má neuvěřitelný vypravěčský talent, porozumění pro lidskou duši, a navíc se nebojí řešit témata, od kterých dávají mnozí ruce pryč. Hned dvě z nich jsou stěžejní pro celý seriál. Tím prvním je smrt. Ústřední rodina Fisherových vlastní pohřební ústav, a každý díl se tak alespoň trochu točí kolem nebožáka, který zemře při otvíračce. Jeho (či její) smrt pochopitelně nějak koresponduje s životy hlavních hrdinů a ukazuje, že není smrti bez života, a není pořádného života bez smrti. Tím druhým je potom homosexualita. Téma, které se dá velice snadno nechtěně zlehčit či zesměšnit, je prostřednictvím hlavních hrdinů Davida a Keitha zobrazené na televizní obrazovce snad vůbec nejpřesněji a nejrealističtěji, jak to jen jde. Aby to ale nevypadalo, že Six Feet Under je seriál akorát pro gaye a funebráky (bez ohledu na to, že tyhle témata se týkají ať už více či méně každého z nás), barvité realistické charaktery všech hlavních i vedlejších postav se vás tak jako tak dotknou, protože je zkrátka nemožné, abyste se alespoň v někom z nich neviděli. Můj velice dobrý kamarád I. Kačur prohlásil: "Sledovat ten seriál mě baví víc než žít svůj vlastní život." A já mu to nezazlívám. Sám na tom tak občas jsem. Při prvním sledování to nebylo tak docela patrné, ale při druhém, třetím a dokonce čtvrtém opakování všech třiašedesáti dílů už to nešlo přehlédnout. Jestli je jeden seriál, který je lepší než všechny ostatní, je to právě Six Feet Under.

Upřímně řečeno, můj první dojem ze seriálu byl vysloveně špatný. Ústřední dvojka mi přišla nudná, jejich nahrávači zase příliš jako karikatury, humor křečovitý... A teď? Miluju to. Čím to je? NEUVĚŘITELNĚ OTŘESNÝM PŘEKLADEM!!! Will ani Grace nejsou nudní. Jsou dokonce k popukání. Will je sarkastický despotický gay, co si myslí, že není zase tak zženštilý (ale to se plete), a Grace je neurotická hysterická sobecká nechutná ženská, co si myslí, že nikdy nebude nikoho milovat tak, jako Willa (a má naprostou pravdu). Věčně nalitá Karen a ani tetička "Just" Jack zase nejsou jen karikatury. Sem tam ukážou i nějakou tu hloubku, kterou pak na nějakou tu chvilku zase schovají do lechtivého humoru a haldy absurdních hlášek. Will a Grace si hrají se slovy. Často. Bohužel, jak už to tak u podobných záležitostí chodívá, skutečně drtivá většina těch nejlahůdkovějších vtípků zanikne v překladu ("homokouzlo" opravdu není totéž co "homojo"... Grace: "I wanna do will." Will: "Into the line, lady." a její český překlad "Chci udělat závěť" "Do fronty, dámo", který je samozřejmě správný, ale bolestně nedvojsmyslný a tedy naprosto nesměšný... či neobratné překlady typu "Goodbye." "Did you hear that? She's bi!" "Sbohem." "Slyšel jste? Ona je s Bohem."). S tím bych se dokázal smířit, nemůžu od českých překladatelů očekávat scénáristické vtípky a slovní hrátky. Problém je v tom, že někdy je překlad vyloženě strašný a naprosto obrací skutečnost ve chvíli, kdy se nejedná o žádný nepřeložitelný dvojsmysl (scéna, kdy se Will a Grace dohadují o Jackovi: "Look, what you called Jack was pretty harsh. I mean, what do you say about me behind my back?" "That you should never wear Capri pants," přeložená jako: "Poslyš, co o tobě Jack řek je dost krutý, nevíš co o mně říká za mými zády?" "Že bys neměla nosit capri kalhoty.") A přeložit větu: "Oh my God, I'm Tippi Hedren!" jako "Hitchcockovi Ptáci!" je fakt prasárna. Mně to ve výsledku ale tolik nevadí, protože jsem seriál několikrát viděl v originále a taky jsou na něm nejkouzelnější vztahy mezi postavami. Hledat v sitcomu hloubku by byla hloupost. Ale je fajn, že tenhle ukazuje tak dokonale věc tak složitou. Přátelství. Je uvěřitelné. Není dokonalé. Často si nerozumějí, pořád se hádají, škádlí se, mají trapné pauzy, někdy si nemají o čem povídat, a jindy je jim půlhodina (vysílacího času) málo. Ale když dojde na lámání chleba, jsou tam jeden pro druhého. Krása. Chvilku mi to trvalo, ale... Wille, Grace, Karen, Jacku, jste prostě supr. "Copak jde gayům jen o tělo a obličej?." "Ne, jde jim jen o tělo." P.S. Původně jsem dával pětihvězdu jen jako protest proti všem těm nesmyslným odpadům. Teď je ale Will a Grace jeden z mých nejmilejších seriálů.

Život je krátký, mluvte rychle. Obsahuje malilinkaté pidispoilerky. Gilmorova děvčata jsou jedna z mých srdečních záležitostí. Všechny díly jsem viděl mockrát, a ani u jednoho jsem se nenudil. Prvních šest sérií si drží neuvěřitelně vysokou kvalitu s mírně stoupající tendencí ke konci třetí řady, sedmá série je pak o něco horší, ale i tak nadprůměrná (vlastně díl 7x01 patří mezi vůbec nejlepší). Rychlé vtipné dialogy jsou zkrátka dokonalé, sympatické a bizarní postavy (hlavně Kirk a Paris jsou fakt šílenci :o) mi přirostly k srdci (naprosto všichni krom Richarda... I když i on měl pár světlých chvilek) a nezapomenutelné momenty - taneční maraton s vítězným kolečkem na hudbu z Rockyho, kryt Emily s kódem 1-1-1-1-1, poštovní schránky ve tvaru hlavy Condoleezy Riceové, co prodává Kirk, figurina "Miluju Ježíše", která straší Lorelai ve snech, ta zatracená Donna Reedová, harfenistka Drella, která hraje Black Sabbath, Laneina skupina, která vetovala jméno "Harry Potterové", kočičí Kirk, co tyranizuje člověčího Kirka, Tristan, co Rory neodbytně nazývá Mary, Paris s Madeline a Louise jako kašmírová mafie Chiltonské školy, Babette a Patty, městské drbny, které nenechají na nikom nit suchou, naprosto neuvěřitelná paní Kimová, která na lásku svojí dcery posílá psy satanovy, tisíc žlutých kopretin a hašteřiví trubadúři, sněhulačka Björk, vejce na divoko, zelená, co se stala novou růžovou, zrzavá Francine s očima jako laň, co je jak ďábel v kostkované minisukni, labuť, co zobákla Jesse do tváře, nebo i ty, co zaútočily na Michela v Lucemburských zahradách, Jasonův pes Cyrus, co sedí několik hodin bez hnutí jako socha, a reaguje na povely jako třeba "trochu doleva", to, jak Emily jedná se svými služebnými (znáte přece tu veslovací scénu z Ben Hura, ne?), italské sušenky a společenský tanec, festival živých obrazů a stovky dalších komických i vážných situací, sympatických postav, zkrátka opravdové pohody, dělají z Gilmorek něco extra. K tomu si přičtěme příjemnou hudbu, která dodává tu poslední kapku úžasně pohodové atmosféře, která z Gilmorek přímo sálá, naprosto dokonalou postavu Emily (to je neskutečně hustá babička) a je to jasně za 5 hvězdiček. Kdo tenhle seriál šmahem odsoudil, nepochopil, o čem to je. Jeho chyba. U žádného seriálu mě ještě tolik nemrzelo, že končí.

Obsahuje náznaky spoilerů (nic konkrétního o postavách). Je evidentní, že do Nip/Tucku vidí doopravdy jen málokdo. Je to jeden z mých nejoblíbenějších seriálů, a důvody? Je přeplněný absurdními situacemi, které se pohybují snad všemi žánry, a ani na chvíli neztrácí nápady. Poslední díly každé série jsou vrcholy televizní tvorby, obzvlášť finále té třetí, byl jsem naprosto přikovaný ke křeslu a napjatý jak struna, takhle napínavou záležitost jsem ještě nikdy neviděl. Díly nefinálové pak nejsou jen nějakou vatou, ale dokonale promyšlenou trnitou cestou pro očistná finále. Nip/Tuck si přitom neklade vysoké cíle, chce "jen" pobavit, a to se mu daří daleko líp, než některým ceněným klenotům. Tohle je pravý klenot. Dokázal mě rozplakat (ukázkový příklad je S01 E10 Adelle Coffin, slzy mi tekly proudem, ovšem v mnoha dílech jsem měl nemálo na krajíčku), rozesmát (v každém díle je něco, aby se neřeklo, tak třeba S03 E02 KiKi je prvotřídní hořkosladká tragikomedie se vším, co k tomu patří), šokovat (nemá cenu uvádět příklady, bylo by jich moc, navíc spoileroidní, přesto, jeden za všechny, bez jmenování konkrétních postav, pleťový krém vyráběný ze spermatu?), znechutit (taktéž :o), doopravdy potěšit (každým dílem), zkrátka dokázal působivě vyvolat všechny emoce. Pravdou je, že skoro neustále balancuje na hranici uvěřitelnosti, ale díky skvěle napsaným postavám ji nikdy nepřekročí. Spolu s nimi jste šokovaní, spolu s nimi se radujete, spolu s nimi pláčete, spolu s nimi a hlavně o ně se bojíte. Navzdory všeobecnému povrchnímu mínění tu nejde o žádnou degradaci žen. V Nip/Tucku muži i ženy zažívají vzlety do nebeských výšin, aby mohli vzápětí spadnout až na dno. Někteří hodně bolestně, pravda, Julii, Kimber ani Liz Nip/Tuck opravdu nešetří, ale on vážně nešetří nikoho. Ani diváky. Mnoho z nich to nerozdýchá, a seriál jim bude po pár dílech připadat jako šílenost, zvrhlost, či kdo ví co, ale pro ty, kteří s Nip/Tuckem vydrží, čeká obrovská odměna.

Přátelé jsou jako první přítel(kyně) mezi sitcomy. Víte, jako osoba, díky které máte hlavu neustále v oblacích a spodní prádlo neustále na podlaze, ehm. Je to sitcom, se kterým se prostě musejí srovnávat všechny, co přišly a přijdou po něm. A že laťku nastavili sakra vysoko (narozdíl od přítele) Tak vysoko, že se jí nikdo krom W&G ještě ani nepřiblížil. A že už jich bylo... Jéžiš, jak já miluju Přátelé se ani nedá popsat. Jsou to prostě mí přátelé...

Okomentovat seriál o bláznivé Simpsonovic rodince je těžší, než se zdá. Dá se napsat něco, co ještě nebylo řečeno? Navíc je mnohem jednodušší popisovat nekvalitní věci, protože na hrbolatém povrchu se zachytíte mnohem snáz, než na diamantově hladké slupce Simpsonových. Ale ono se pod jejich hladkou slupkou ukrývá i dokonalé diamantové jádro. A ano, od dvacítky dál jedou možná jenom na půl plynu, ale nebýt jich, jsem dnes docela jiným člověkem.

Návštěvy úřadů patří vedle návštěv zubaře mezi nejneoblíbenější (u Jeremyho Jamma ne náhodou obojí!), většinou oprávněně. Každý máme asi zkušenosti se sadistickými byrokraty, kteří vás s úšklebkem ve tváři pošlou v lepším případě na druhý konec budovy, v horším na druhý konec města, protože jste něco špatně vyplnili. Úřad fiktivního Pawnee v Indianě (které je se svou bizarní historií nevyčerpatelnou studnicí sexistických, rasistických a jiných politicky nekorektních joků, a proto se bleskově zařadilo mezi má oblíbená televizní městečka) by na tom byl stejně, kdyby ovšem neměl trumf v rukávě v podobě usměvavé, hyperaktivní a dobrosrdečné Leslie Knope (fantastická Amy Poehler), která svým nakažlivým optimismem motivuje k lepším pracovním výkonům všechny kolem sebe, od zevláka Toma, přes sucharku April, až po libertariánského šéfa Rona. Parks and Rec nepatří mezi sitcomy k popukání (ke kterým řadím například Will & Grace, Arrested Development nebo Coupling), jeho silnou stránkou je především fakt, že mezi hlavní partou panuje (na dnešní sitcomovské poměry) nevídaně přátelská a vlídná atmosféra (nejvíc oceňuju sismance Leslie a Ann, která byť slouží většinu času jako jediný straight man seriálu, je díky její rozkošné představitelce Rashidě Jones zřejmě mojí favoritkou), je zároveň jedním z mála sitcomů, kde mi žádná hlavní postava vyloženě nevadí (byť jasně poslední je u mě trouba Andy), a k tomu je doplňuje skvadra nezapomenutelných výstředních recurringů (Jean Ralphio, Tammy 2 (Megan Mullally!! skutečná manželka představitele Rona), Li'l Sebastian). Parks and Rec má určitě svoje mouchy (mnohými zmiňovaná první řada skutečně JE slabá, naštěstí má ale jenom šest dílů a už hned druhá je docela jiná káva), ve výsledku ale stojí za to. PS: Leave Jerry alone, he's a human! PPS: Po nádherném finálovém dvojdíle zvyšuju na pět, sice to trvalo, ale po desítkách hodin s touhle partou můžu s jistotou říct, že je to srdcovka.

V době supermoderních seriálů plných záhad, akce, šokujících zvratů, nebo alespoň dramat vyhrocených na ostří nože je potěšující, že všeumělka Lena Dunham (created by, written by, directed by, starring) přispěla svojí troškou do televizního mlýna seriálem, který jde docela jinou cestou, aneb o normálně nenormálním životě čtyřech twentysomething holek. Neurotická lajdácká baculatá Hannah má tendence neustále všechno analyzovat a vztahovat na sebe, britským přízvukem mluvící dobrodružná Jessa zase neřeší nic, dokud už opravdu nemusí, její plachá sestřenice Shoshanna je ještě ve dvaadvaceti pannou, a kráska party Marnie, jediná ve stabilním dlouholetém vztahu s milujícím partnerem, je k smrti znuděná. Všechny čtyři řeší sex (mimochodem velice sympatickým způsobem, a sice ukazují, že to není vždycky jenom dokonalý a strhující animální zážitek, ale často je to hodně ujetý, mnohdy všechno, jenom ne rajcovní, a sem tam je to taky pěkná otrava) a lásku, vztahy a práci, bydlení či nedostatek peněz, a sem tam deptí nad svými špeky nebo špatnými rozhodnutími. Tolikrát řečená podobnost se Sexem ve městě tam samozřejmě je, jenže zatímco SATC se věnoval především vztahům, nadneseně, a navíc z pohledu čtyřech profesně už úspěšných čtyřicátnic, u kterých spokojenost v partnerském životě byla to poslední, co chybělo ke štěstí, holky z Girls, kterým svítí na čelech obří nápis LOSER, ani ještě nevědí, kde by měli na cestě za svým štěstím začít. Asi jako když se po půl roce rozhodnete konečně uklidit tu hromadu hadrů, co se vám nastřádala v koutě pokoje, ale mezitím jste si nakoupili oblečení nové, a tak to jaksi není kam dát. Co začalo trochu nejistě, s postupem času přerůstá v nejpřesnější televizní zrcadlo mojí generace, a ač bych to během nějaké druhé série určitě netipoval, nakonec i velkou srdcovku. Děkujeme, Leno. 1. sezóna - 4*, 2. sezóna - 3*, 3. sezóna - 4*, 4. sezóna - 4*, 5. sezóna - 5* 6. sezóna - 5*