Narušiteľ systému

Narušitel systému je neskutečně silné sociální drama, které je reakcí na současnou situaci v německých sociálních službách. Film jde však dál za tento horizont a dostává se k podstatně hlubším vhledům. Velmi jsem ocenila, že po celou dobu filmu nezazněla žádná diagnóza, která byla Benni „přidělena“ – tedy škatule, podle které společnost označuje anomálie = cokoli či kdokoli odlišný od průměru. Přitom právě tenhle žargon bych ze strany sociálních pracovníků a lékařů očekávala. Očividně se jedná o záměr – režisérka totiž pohlíží na Benni především jako na lidskou bytost, nikoli jako na nositele nejrůznějších diagnóz či svazek spisů v lékařské kartotéce. Takový přístup značí mimořádnou citlivost režisérky a zároveň udává rámec směřování filmu. Celková práce s tématem jinakosti je velmi brilantní – např. ukázka medicínského přístupu k člověku, ke kterému častokrát přistupuje jako k porouchanému stroji. Příběh je navíc důmyslně vystavěný – první scény, kdy divák pozoruje rychlý sled akcí, které jsou zcela upřeny na Benni, využívají pouhou metodu pozorování a ukazují, jak Benni působí na své okolí, které ji nezná. Je mířeno jasně a přesně – na vyvolání rychlého úsudku u diváka a potřebu kategorizace. Ano, jsme usvědčeni, každý z nás to dělá. Ten, kdo Benni nezná, se zkrátka téhle „problémové“ holčičce příště raději vyhne obloukem. Přitom Benni paradoxně netouží po ničem jiném, než po upřímném a hlubokém lidském kontaktu, po absolutním přijetí. Během plynutí příběhu divákovi dochází, jak křehká Benni je a její chování se stává srozumitelnější. Benni z nedostatku jakési prajistoty, kterou jí matka nebyla schopna dát, neustále vyhledává přístav bezpečí, kde by mohla zakotvit a činí tak opakovaně a zcela instinktivně. Upíná se na kohokoli, kdo si získá její důvěru (a že to není snadné). Kontrolu nad světem se snaží Benni získat pomocí agrese, i když pod slupkou se skrývá velmi citlivá bytost. Benni je právem naštvaná – svět jí dokola jenom lže a nerozumí a ona přitom touží po porozumění. Je jako ve vězení, když se otevře, bude zranitelná, když bude agresivní, nikdo se k ní neodváží přiblížit a bude sama. Situace je však složitější o to víc, že Benni nemá ani místo ve světě – domov, kam by patřila. Jedno zařízení předává Benni z ruky do ruky druhému jak na běžícím páse. Pak se nelze divit, že se v takové neukotvenosti Benni ani nesnaží znát vychovatele jejich jménem – stejně ví, že půjde za chvíli „o dům dál“. Vnitřní chaos, kterým Benni prochází, ještě umocňuje její matka, která jí slibuje, že si ji konečně vezme domů, aby následně své rozhodnutí na poslední chvíli odvolala. Sama je neukotvená, slabá, nejistá a zmatená – její projevy chování jasně ukazují, že na Benni mohla tak maximálně předat svou vlastní nejistotu. Režisérka ji však nesoudí, soucítí s ní a soustředí se na její podobnost s Benni v uchopování světa, na generačně nezhojené rány. Velmi civilně jsou pojaty pohledy na sociálního pracovníka Michu a paní Bafané. Paní Bafané v jeden moment vystoupí ze své role a úplně lidsky se rozbrečí nad zoufalostí celé situace. A jak na to reaguje Benni? Taky zcela lidsky – obejme ji. Tady si zasloužila režisérka můj velký potlesk. I Micha ukazuje svou lidskou tvář, když naráží na osobní limity. Jeho vztah k Benni začne přerůstat do osobní roviny – objevuje se u něj záchranářský syndrom a je konfrontován se svou minulostí. V závěru filmu si divák musí nezbytně položit tyto otázky: kdo je nemocný - Benni, nebo sociální systém? Je Benni obětí nebo hrdinkou? A co ten jednorožec, který provází celý příběh? (ať už jako obrázek na ponožkách Benni, nebo v podobě plyšáka). Jednorožec jako symbol síly, čistoty a krásy. (21.03.2020) (menej) (viac)