Zbohom synu

Tady jsou buráky. Můžeš si vzít tři. /// Sbohem, synu je úžasně vyrobený film, který by měl všechno právo sahat po absolutním hodnocení - zpracování ústředního motivu ztráty jediného dítěte je podáno s vytříbenou citlivostí, prostou stopy kýče. Nadšení bohužel kalí podezření, že se filmového mistrovství v osobní rovině zneužívá i k propagandistickým účelům. Na pozadí osudů páru Yaojun Liu (on) a Liyun Wang (ona) sledujeme tři turbulentní desetiletí, během nichž se Čína (pro některé) proměnila ze země v troskách v kvazi-tržní ekonomiku. Tvůrci jsou příliš chytří, aby politický rozměr poznamenávající období od konce sedmdesátých let do současnosti opomíjeli; naopak. Film obsahuje vše, co by průměrně vzdělaný západní divák nerad postrádal: Obrazy žen v těžkém průmyslu, kohoutky se studenou vodou, nesamozřejmá povolení k pobytu, zmínky o nuceném vystěhovávání na venkov, zatýkání za zhýralost, tlampačovou propagandu, "idylu" zaměstnaneckých ubytoven, násilné interrupce, zástupy modrých límečků, popíjení žlutých limošek na závodních zábavách. Politika jednoho dítěte stojí v centru příběhu a nikdo se nepokouší bagatelizovat její dopad na životy nešťastných párů, které by to bývaly chtěly mít jinak. Úskok v chytře nechronologickém vyprávění se odehraje na konci příběhu a souvisí s sporným vykreslením čínské současnosti. Wang směšuje jemně potěmkinovskou ilustraci stavu země po roce 2010 s relativně šťastným vyústěním osobních peripetií všech postav - konfuciánsky smířených hlavních hrdinů i falešnými výčitkami svědomí stižených straníků. Dává tak nepopíraným hrůzám budovatelských let smysl nutného zla, které za to s ohledem na výsledky prostě stálo. O hodnotě takového závěru by se dalo pochybovat i v případě, že by zde zobrazený nastupující blahobyt odpovídal skutečnosti. Kdo se o poměry v Říši středu trochu zajímá, musí popisovaný stav její proměny v moderní společnost připadat podezřelý, neboť se podle všeho týká jen zlomku obyvatel, jemuž zde oslavovaná stoická ochota ostatních obětovat takřka vše blahu národa přichází náramně vhod. (25.12.2020)

Časovým záběrem rozmáchlá, vykreslením postav zároveň detailní rodinná freska, kterou politika prorůstá nenápadně, ale se zničujícími důsledky. Wang tak přes zdánlivě apolitické zaměření na rodinné vztahy pokračuje v kritickém zkoumání dřív tabuizovaných témat a dopadů mocenských rozhodnutí na životy minulých i současných obyvatel Číny. Nadále tím naplňuje hlavní charakteristiku tvorby čínských filmařů tzv. „šesté generace“, k nimž je řazen. ___ Wang nevypráví přímočaře, čímž nám ztěžuje přístup k citům postav. Portréty obou rodin i jejich doby skládá z nechronologicky řazených fragmentů. Středobodem vyprávění, k němuž se film jako k neodbytné myšlence několikrát přímo nebo implicitně vrací a obohacuje jej o nové vrstvy, je smrt jednoho syna. Informace nezbytné ke kontextualizaci událostí se opakovaně dozvídáme až ex post z dialogů nebo výpravy, kostýmů a barevné palety specifické pro dané období. Malá sdílnost režisérovi ale neslouží k tomu, aby nás zaměstnával skládáním komplexního narativního puzzle. Jeho vyprávění je spíše intuitivní než architektonické. Flashbacky a flashforwardy nijak neohlašuje, neboť ani pro postavy nejde o zřetelně oddělené bloky. Svá minulá já si neustále nesou v sobě. Složitá struktura, kdy se vyprávění opakovaně propadá zpátky, pomalejší tempo a delší doznívání záběrů, zároveň vedou naši pozornost k motivu paměti, časovosti a smrtelnosti. Hrdinové by tok času rádi uchopili, zastavili či vrátili zpět. Minulost ale „vyřešit“ nemohou. Posledního hodina, odehrávající se již pouze v jedné časové rovině, je mimořádně intenzivní právě díky tomu, že se vyprávění konečně „usadí“. ___ Sbohem, synu oproti klasickým melodramatům neštěstí nevyjadřuje jeho estetizací, ale věcně a s pokorou. S kamerou vždy umístěnou tak, aby emoce postav neexploatovala, aby něco zůstalo skryté. 80% (30.01.2021)

Byl by to snímek artový a komorní, nebýt toho, že se odehrává na pozadí velkých dějinných událostí, převratných změn a obrovských měst. Přístup k filmovým postavám je velmi jemný a citlivý a zanechává meditativní vyznění. K mému překvapení na Čínu snímek velmi otevřený, přesto mi nepřijde, že se jedná o "semizdat". Je to dílo "oficiální"? Zanechává něco, co mnou hluboce pohnulo..., že realita je tam někde venku, mimo nás... Smyslově působivé, podkreslené jemnými melodiemi a velmi přirozeně vystavěnými scénami..., zanechává dojem Číny nejen v politických rozhodnutích a jejich dopadech na společnost a pak zejména na dvě konkrétní rodiny, ale také v podobě nezměrnosti a vnitřního klidu. (01.09.2020)

Ano, způsob vyprávění nepochybně vtáhne do děje a přiměje nás vnitřně soucítit s manželským párem, prožívajícím osobní tragédii na pozadí politického vývoje Číny. Ale pro českého diváka, znalého čínských dějin, to, obvám se, není dost na zaplnění tříhodinového filmu. Zkracující Director´s Cut by tomu prospěl... (14.10.2019)

Snímek má dějovou kostru odvykládatelnou v minutě a ve svých tří hodinách k ní moc nepřidá. Jako by ani nevyužíval filmové médium. Čekal bych, že mi něco ukáže o čínské rodině, za to bych tvůrcům odpustil jak tempo, tak stopáž, ale zvláštním způsobem a velmi překvapivě to nedělá. Jako by mu o to nešlo a spoléhal se výhradně na psychologickou rovinu, ta je bohužel ale řídká. 2,5. (27.12.2023)