Po zkoušce

V roce 1984 Bergman vypustil do světa svůj poslední celovečerní film Fanny a Alexander. Od té doby točí jen televizní filmy, které se ovšem svou kvalitou a hloubkou vyrovnají i jeho dřívější tvorbě, naopak se v nich setkávají dlouholeté zkušenosti a jsou jakýmsi vyvrcholením celoživotního úsilí o čistou bergmanovskou formu. Po zkoušce Strindbergovy hry Hra snů se setkají stárnoucí režisér Henrik Vogler s mladou herečkou Annou Egerman. Mezi nimi se pak rozvíjí dlouhý rozhovor o divadle, jeho smyslu, vztahu režiséra a herce. Jde o vyjímečnou sondu do samostatného světa, který je normálním lidem uzavřen, ale přesto je mu jaksi blízký. Minimálně pro svou střízlivou a velice komorní atmosféru rozhodně stojí za pozornost."Proč tohle říkám? Vždyť je to nesmysl, prázdné řeči. Proč jsem se pustil do té směšné komedie, téhle parodie na přesvědčování. Proč se musím ospravedlňovat před tou mladou osobou? Koho vlastně zajímá, co říkám?" (Henrik) (08.05.2006)

Bergman byl a zůstává velikánem stříbrného plátna ve všech jeho modifikacích; píši-li stříbrné plátno, myslím tím pochopitelně drama jako takové. Lahůdková televizní inscenace PO ZKOUŠCE laská diváka doslova každou větou svých fantastických, špičkovou kvalitou se vyznačujících dialogů. Statická kamera, doslova pijící každý posun v mimice svých protagonistů, se netýká jen divadelního umění jako takového, ale života a lidského bytí vůbec. Co slovo v předcházející větě, to náznak fráze, ale především bezvýhradného holdu tehdy šedesátnickému umělci. Kdybych měl hledat mezi českými Bergmanovými vrstevníky srovnání pro ty divoce krásné a současně tak kultivované dialogy, musel bych dlouho přemýšlet; nakonec se vynoří jméno českého velikána a téměř dovršitele historického dramatu Oldřicha Daňka. Stejně skvělí jsou i herci. O Ingrid Thulinové netřeba pochybovat, osobnostní formát Erlanda Josephsona je patrný od prvních záběrů a replik. Zato tehdy mladá Lena Olinová působí, jakoby z nebe spadla. Její mladičká současnice je plně moderní a i po čtvrt století křečí, touhou po ideálu i vůlí být ve svém životě skutečně sama sebou nemůže nestrhávat své dnešní dcery. Skandinávská ženská emancipace je pověstná svou věcností a žízní po skutečné skutečnosti; jako bych slyšel slova jiné skandinávské velikánky, o generaci starší Norky Liv Ulmannové: jejich zralou moudrost, poučený nadhled. Ale tady ve vydání zcela jiném, v podání další autentické bergmannovské herečky. Zbývá dodat, že málokdy a málokde vykládá Bergmann autorsky sebe sama divákovi tak naze a bezbranně jako právě zde. Uznalý potlesk, provázený zaslouženým voláním ovací, jen doplňuje velkolepou galérii strhujících úspěchů geniálního Švéda. (18.07.2009)

Bergman rekapituluje, ale zároveň dokazuje, že dokonale rozumie aj ženskej duši a náture a to s postupujúcim vekom stále viac. Dialógy postáv dávajú poznať, že ide o divadelníkov, ktorí majú tendenciu svoje myšlienky a pocity zaobaľovať do teatrálne znejúcich poučiek vhodných na divadelné pódium, avšak v reálnych vzťahoch znejúcich určite nie smiešne, ale skôr alibisticky. Na čo scenár aj poukazuje, rád by som si preto pozrel aj scény z rodinného života Anny a jej matky. Za mladú Lenu Olin, ktorú som nikde v tak mladom veku myslím ešte nevidel, zaokrúhľujem hore. (06.04.2024)

Bergmanův diskusní kroužek, tentokrát už pod televizní ochranou. Jako intelektuálně nápadná inscenace je to účelné a jedna otráveně postavená kamera rozhodně nevadí. Koneckonců, trpký příběh o stárnoucím divadelním režisérovi, co hloubavě moralizuje na prknech vlastních her, by větší prostředky ani neměl kam dát. Ale jedinečný autorův myšlenkový vklad je právě tou nadhodnotou, kterou se Bergman od nudných moralizátorů odlišuje. Zde se to nejvíce blíží prudkému proudu vědomí a myšlenek bez důraznějších uzamčení cyklů. Jestli režisér jednu chvíli zapáleně řeší trable vlastního uměleckého vkladu a následně odbočí k pojmům život a smrt, tak je to autenticky zmatené. Naštěstí pro mě (a i pro všechny neasketické diváky) dosazuje Bergman do děje úžasné protihráčky. Jako vždy dokonalá Ingrid Thulin si v destruktivní roli sáhne na dno sil a mladá Lena Olin je krásná a důstojná v jednom. Že Vás to bude bavit neslíbí nikdo, ale to asi Mistra moc netrápilo. S filmu ční pocit, že ho dělal hlavně pro sebe. (16.03.2010)

Bergmanovo psychologické konverzační drama jednoho muže a dvou žen na jevišti po zkoušce je popravdě mnohem víc psychologické a konverzační, než vyloženě dramatem. Těch 70 minut dialogů z jednoho jevišti jde, ač bez souvislého příběhu, do hloubky psychologie postav a obsahuje bezesporu obdivuhodné herecké výkony, což u Josephsona a Thulin nepřekvapí, ale u mladičké a pro našince neznámé Leny Olin překvapením může být. Na druhé straně celá tato inscenace s divadelní režií v jedném prostoru mi připadala poněkud monotónní, bez kouska atmosféry i napětí a navzdory relativně krátké stopáži i vhodnému rozpoložení z mé strany jsem měl zde docela problém naplno udržet patřičnou pozornost a zájem o postavy i celé dění. Díky hercům a zajímavému námětu (jakési drama na jevišti mimo hraného dramatu) sice dávám ty 3 hvězdičky, ale jinak Po zkoušce vnímám spíše jako obyčejnou a průměrně zrežírovanou TV inscenaci, která si získává výraznou pozornost kvůli jménu režiséra, ale mě osobně vedle herců a některých dialogů moc neměla čím oslovit. [55%] (29.09.2021)