Hotel pro cizince

Ou. Zamilovaný chlap ja často slepej a hrozně blbej. Ale že o tom někdo natočí film. Rozjezd je docela dobrý, až kafkovsky divný hotel s ještě divnějším osazenstvem, spousta známých herců v hodně mladém věku (Fisherová byla neskutečná samice, tomu bych ani nevěřil). Jenže hlavní hrdina mi svým zaslepeným blbstvím již brzy lezl pěkně na nervy, když se na scéně objevil Walda Matuška, film začal ztrácet tah (ne kvůli Waldovi, ale když to beru zpětně, tak od jeho objevení jsem to začal registrovat) a posledních cca 10-15 minut jsem už prospal (a nevracel jsem si to, takže nevím jak to skončilo a vlastně mě to ani vůbec nezajímá). Škoda, ten začátek byl zajímavý. Takže asi tak. 1.5* (22.02.2016)

,,Jediná jistota je láska. Která je rovněž nejistá." Zase to jedinečné filmové období 60.let. HOTEL PRO CIZINCE je po stránce příběhu i psychologie hodně zvláštní film, který mě svou zvláštností přitahuje již hezkých pár let. Ještě v dobách středoškolského studia mne jeden večer na mne zapůsobilo svou ojedinělou atmosférou. Čas od času si pouštím a pokaždé si užívám do detailů uměleckou stylizaci v nádherných kulisách a s roztomile absurdním humorem. Lze tak, ale není nutno vnímat HOTEL pouze jako frašku, je to podobenství o nás, o našem světě, o jeho podivnostech, bláznovství i nespravodlivosti a zločinění jakéhokoliv kalibru, jež krouží kolem nás, sami se stáváme "blázny" nebo "obětmi" toho imiginárního "hotelu", do nějž vstupujeme jako cizinci, s vlastními názory, s vlastním viděním světa, ale neustále se přizpůsobujeme nebo naopak ovlivňujeme osudy a konání jiných, aniž bychom si to uvědomili. Režisér Antonín Máša se hodně pohrál s kombinaci různých filmových žánrů a vytvořil dílko s prvky od tajuplného historického filmu, přes komorní drama, kriminálku, romanci, němé grotesky, mírně až po muzikál... a především plno nádherných absurditek ve filmu. Legendární Činoherní klub není pro mne zrovna tou oblíbenou kapitolou čs. kinematografie a sám o sobě svou tvorbou trochu podivný spolek, jehož stylu (na základě viděných TV záznamů inscenací) jsem nikdy nedokázal přijít na chuť. Alespoň zde jsme si takříkajíc "padly do noty". 100% (18.03.2017)

Pomalu končím s Juráčkovými Paměťmi a říkal jsem si, že rozhodně musím vidět filmy jeho souputníků - a začal jsem se snímkem jeho nejlepšího (a pokud ne, tak rozhodně nejstaršího) kamaráda. No začal jsem blbě, to podobenství se tváří hrozně sofistikovaně a zároveň je příšerně jednoduché. Člověk nemusí být profesorem matematiky, aby tohle všechno odhalil a zároveň je dost k nepřežití, jak je při relativně rozumné stopáži ten film nudný. Není to žádný zvláštní průšvih, jen zklamání. Ovšem další Mášovy důležité snímky si rozhodně ujít nenechám! (17.04.2023)

Z nějakého neznámého důvodu jsem tomu chtěla dát šanci, ale podcenila jsem kulminaci generace Činoherního klubu, Ester Krumbachové a interpelace poslance Prušince. Josef Somr zpětně hodnotí více jako magorii než fantas, Táňa Fischerová to přehnala během natáčení se zmrzlinovými poháry a kameraman Ivan Šlapeta si rád zavzpomínal na Tondu. A co ten teplej Libíček? Za toto všechno ani tu trochu něhy. (05.12.2012)

Taková obyčejná kafkárna, kde forma, jak už to u těchhle avantgardních děl s přehnaně vysokými uměleckými ambicemi bývá, upozadila obsah. A i přes fakt, že se jedná de facto o vedlejší filmový projekt Činoherního klubu (zřejmě nejvýznamnějšího divadelního souboru té doby) nutno konstatovat, že jde o slepou uličku filmové České nové vlny (a taktéž téměř o pravý opak Mášova pozdějšího vynikajícího civilního Ohlédnutí). Suma sumárum: Mášovo umění pro umění... (13.12.2013)