Ansikte mot ansikte
Face to Face
Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrajú:
Liv Ullmann, Erland Josephson, Aino Taube, Gunnar Björnstrand, Kristina Adolphson, Marianne Aminoff, Gösta Ekman, Helene Friberg, Ulf Johanson (viac)Obsahy(2)
Studie ženy, které se po pokusu o znásilnění začnou vracet dlouho potlačované strachy. Liv Ullmannová hraje psychiatričku Jenny Isaksonovou, které se po děsivé zkušenosti se sexuálním násilím vracejí dávné, potlačené úzkosti a strachy. O těch vypráví svému příteli lékaři, s nímž se snaží najít mezi těmito vjemy určitou spojitost a především pak cestu ven. Bergman zde používá svůj oblíbený motiv snu, kdy se snící osoby snaží zmocnit nenechavé ruce potřebných, ohyzděných nebo mrtvých osob. Snímek pak ve výsledku funguje jako psychoanalytický ponor do zmučené duše, kdy se stírají hranice mezi realitou, představami a vzpomínkami. „Myslíš, že jsme armáda citových mrzáků, kteří bloudí kolem a volají na sebe nesrozumitelná slova a nahánějí si strach?“ ptá se v jeden moment hrdinka. Odpověď – jak bývá u Bergmana zvykem – chybí, zato palčivé otázky zůstávají. Tváří v tvář stojí především na strhujícím herectví Liv Ullmannové, přičemž role Jenny patří k jejím nejlepším výkonům. (Česká televize)
(viac)Recenzie (28)
...jeden z období mistrovy krize. Chtěl jsem to vidět, protože o natáčení Ansikte obšírně píše Liv Ullmann ve své knize Proměny. Námětem je film srovnatelný s jinými Bergmanovými sondami do narušených duší - Jako v zrcadle, Persona, Ze života loutek. Ze jmenovaných pro mne nejslabší - zejména komfortním a unaveným stylem "Podzimní sonáty", stylem dotýkajícím se podle mě až sebeparodie. Vše je perfektně vycizelované, ale nemá to moc opodstatnění - kostra bez obsahu (respektive je obsah trochu nuda) - pokud začneme bez silného příběhu (anebo aspoň "ryzí transcendentály") rovnou s šílenstvím, velkými emocemi a hysterií, je to samožer - ať v Hollywoodu anebo v letním Stockholmu - ten je mj. jedním z největších pozitiv filmu, vedle jak o život hrající Liv. ()
Ze začátku (prvních 45 minut) jsem se do toho vůbec nedokázal dostat, nudilo mě to a zachraňovala to vlastně jenom Liv Ullmann. Naštěstí potom se to konečně rozjelo a bylo z toho celkem slušné drama s hned několika silnými scénami, například scéna setkání s dcerou na konci a obecně všechny snové sekvence (i když teda rakev byla použitá už v Lesních jahodách) jsou dost povedené, místy připomínají i Hodinu vlků. Každopádně nakonec to do sebe něco mělo, ale ta skoro celá první hodina je nudná, i tak nakonec dám 4*, protože ta druhá polovina je dost dobrá. ()
Tváří v tvář je osobitý psychoanalytický rozbor duševního zhroucení jedince a existenciální nesoulad při hledání odpovědí na nejzávažnější otázky života. Tradičně silnou stránkou Bergmanovy filmové konstrukce jsou obrazové kompozice, roztěkaně stísněná nálada strachu a sugestivní náhled do zmučené lidské duše. Lidské charaktery získali své extravagantní odchylky od běžného normálu ze strachu z osamělosti a útěkem před prázdnotou smrti. Soukromý běs je zasutým traumatem dětství, jeho nenadálé probuzení nevyznává racionalitu a vnitřní pocity štěpí svou skutečnost ve změti rozporuplnosti. Láska je neuchopitelným ideálem, citová okoralost je ochranným výsledkem vlastních bolestí a strachů. Hlavní postavou filmové psychoanalytické studie je Dr. Jenny Isaksson (pozoruhodná Liv Ullmann), úspěšná psychiatrička. Následky drsného prožitku proměňují všechny dosavadní jistoty v nesrozumitelné stíny, vnitřní pocity dostávají jiný rozměr strachu a pochybností. Skutečnost přestává ubíhat po rovině a samovolně překračuje i do dalších dimenzi a niterný strach si připomíná své zapomenuté kořeny. Pochopení je nedostatkovým zbožím, osamělost lidské duše marně v popředí událostí hledá klidný kout k opětovnému nabytí odolnosti i důstojnosti. Hlavní mužskou postavou psychologického dramatu je Dr. Tomas Jacobi (sympatický Erland Josephson), lékař ve vlastním strachu osamělosti. Termín láska je potřebou i zbytečným luxusem, před kterým se v nepochopení utíká. Důležitou postavou je babička (příjemná Aino Taube), nejstarostlivější příbuzná Jenny, přesto nic není pouze černobílé a vzpomínky strachu náruživě zasazují krvavé rány uvědomění. Výraznější postavou je také Jennyin dědeček (zajímavý Gunnar Björnstrand), uvězněný v rozrůstající se nemohoucnosti nekompromisního stáří. Z dalších rolí: neuchopitelní Jennyini rodičové (Marianne Aminoff a Jan-Erik Lindqvist), rozporuplný herec Mikael Strömberg (Gösta Ekman), událostí zmatená Jennyina dcera Anna (Helene Friberg), smířený Jennyin kolega Helmuth Wankel (Ulf Johansson), jeho vystrašeně požitkářská manželka Elisabeth (Sif Ruud), rozpačitý Jennyin manžel (Sven Lindberg), či Mikaelův kamarád Victor (Göran Stangertz). Tváří v tvář zkoumá psychologii člověka, nešetří cynickou krutostí souvislostí. Psychiatři nebývají duševně vyrovnanými vzory života moderního člověka. Neosobnost přísné výchovy je v rozporu s humanistickou představou boží spravedlnosti. Působivě naléhavé filmové zobrazení osamělosti a strachu. ()
... Myslíš, že budu až do smrti citový mrzák?... Ingmar Bergman je ve světě filmu známým a uznávaným pojmem. Já jsem však od něho zatím viděl jenom The Virgin Spring(1960) a tak jsem se rozhodl rozšířit si obzory o nějaký jeho další filmy z jeho filmografie. Vybral jsem si Face to Face. Jde o psychologický rozbor ženy ve které děsivá zkušenost vyvolá úzkosti a strachy aneb náhled do pochroumané lidské duše propadající v šílenství. Dobrý psycho. Neskutečnej výkon Liv Ullmann. ()
Docela mě mrzí, že jsem nechodila na Bergmanovy filmy, když byly takříkajíc čerstvé. Na druhou stranu bych je tehdy asi nedocenila co je vnich obsaženo. V současnosti frčí spíš odlehčené žánry, které pobaví nebo odreagují a o kterých se nemusí moc přemýšlet. Bergman klade otázky, ale nedává odpovědi, znepokojuje, odhaluje skryté. Po jeho filmech není člověk odpočatý s vyprázděnou hlavou, ale začíná mu vní šrotovat. Tváří v tváři komplikovanosti života si kladu otázky, které nejsou moc příjemné. Ale jsou potřebné. ()
Reklama