Babička

Zde se mi líbila Libuše Šafránková v postavě Barunky, herečka Jarmila Kurandová byla skvělá, ale přeci jenom Terezie Brzková v předešlé verzi byla přesvědčivější. Nelze přehlédnout, jak si Božena Němcová uměla vytvořit ve své duši nádherně zidealizovaný obraz svého mládí, které prožila se svou babičkou. Podobně jako předešlá filmová verze i tato imponuje vyrovnaností děje. Předešlá filmová verze ve vztahu s literární předlohou Babičky má přeci jenom blíže. Protože je tam více zdůrazněné babiččino vlastenectví a křesťanské vyznání. Které se mi zdá, že se zde jaksi vytratilo, ale to přičítám době vzniku filmu. Jinak, má to hezkou poetiku a příjemný obsah obrazu té doby, ale co naplat skutečný život se s Barunkou nemazlil. (08.07.2010)

"Babičko, ty se mi líbíš. Líbím se ti taky?" Mně se Babička až tak moc nelíbí. Jednak mě v mládí nelítostně týrala coby povinná četba, ale hlavně jsem poněkud skeptický k moudrosti starých žen. Film je pro mě naštěstí mnohem stravitelnější než kniha, ale mlýnské kolo kvůli tomu roztáčet nebudu a věneček z kopretin si taky neupletu, ale co se týká hýkání u splavu, tak v tom již léta patřím ke světové špičce. (26.02.2017)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)

Subverzivní film pro naši konzumní společnost. Tedy nejenom film, ale i Babička (ta s velkým B, současné babičky se chovají samozřejmě jinak) - jako taková. Tato nekomzumní, či dokonce protikonzumní Babička jako společenská hrozba se smí promítat jen s komentářem: "Děti, takhle to bylo dřív, to bylo a už nikdy nebude!" Ano, tak už to nikdy nebude. Už nikdy nebudeme mít čas sbírat peříčka, protože musíme uspokojovat naše základní potřeby... Moskalyk si rozumí stejně dobře s Babičkou jako s Četnickými humoreskami, ale četníci mu jsou asi přece jen bližší. Radek99 to pojímá jako český biedermeier, což je také stručné a výstižné. (25.06.2014)

Motto: "Já těm vašim novotám nerozumím!" Jedním z důvodů, proč má spousta lidí ke knižní předloze negativní vztah, je bezesporu fakt, že je postihlo neštěstí vidět Babičku ve filmových barvách. Ono se to nabízí - koukni na zpracování klasiky, je to trochu i povinnost. Jenže ne. Žádná taková povinnost neexistuje. A lépe je nevidět. Jistě že Moskalyk a spol. byli při vytváření "babičky pro současnou generaci" konfrontováni s existencí filmové Babičky černobílé, věrně následující autorčin text, kterou lze na rozdíl od barevného pokusu doporučit místo školní četby. Povedlo se jim však jen to, že protektorátní verzi, která není sama o sobě nic zvláštního (je až příliš památníková, jak by se řeklo), můžeš tváří v tvář této novotě konečně považovat za filmový zázrak. "Stará babka" nepotěší obvzláště, ale odlišně od verze s Libuší Šafránkovou ani neurazí. Aby bylo jasno, nejsou to herecké výkony, které Moskalykovu Babičku kazí. Jarmila Kurandová vytvořila takovou babičku, jaká byla v jejích silách. No a když k ní na závěr přichází paní Šafránková, je to snad jako by vcházela mladičká Barunka Němcová. Jenomže proč? Při příjezdu babičky na Staré bělidlo je podle knížky Barunce asi šest, tady jí je šestnáct nebo kolik. Nevěřím tomu, že jí taková holka bude česat vlasy a žadonit o pohádky. Neuvěřil jsem ani na chvíli. Jistě není třeba, aby se jakákoli adaptace striktně držela původního textu, ba spíše opak je pravdou, jenomže Moskalykův film, vzniklý "na motivy povídky Boženy Němcové", je vyvrabčená Babička doplněná o vlastní pokusy někoho, kdo si myslel, že je lepší spisovatel než spisovatelka sama. A tak aťsi je Viktorka klidně napřed normální a pak se v průběhu filmu zblázní, ale neberu, že se kvůli tomu kazí všechno ostatní, včetně pointy "Viktorka má také hvězdu, ale je zakalena". Právě onen démon a středobod knížky, jehož osudům Němcová věnovala celou kapitolu, je ve filmu rozlit do všech postav, aby z něj učinil vpravdě děsný a nestravitelný film. Když v protektorátní verzi na babiččinu otázku, zda si někdo ještě vzpomene na její slova, na její českou řeč, odpovídá Barunka "Já nezapomenu!", je to přece něco. V barevné Babičce není nic. Asociace: Tři oříšky pro Popelku, Babička, Máj (20.05.2013)