Kvílení vlkodlaků III

Howling 3 je od stejného režisera jako dvojka této série. A opět je to kuriozita jako hrom. Tentokrát tu máme seriozní příběh. Cha seriozní. Je totiž dokázána skutečná existence vlkodlaků a lidstvo vede spory zda mají likantropové právo na život mezi námi obyčejnýmy smrtelníky. Ano budou následovat diskuse hlav pomazaných a etudy ze života hodných spořádaných vlkodlaků. Zní to hrozně, že? A taky to hrozné je. Něco ve stylu brakových pokračování Planety opic. Jenže pak tu jsou určité světlé body. Jednoznačně velice zajímavé masky vlkodlaků a velmi nápadité jejich útoky na lidi. Já určitě jen tak lehce nezapomenu na uškvařenou, mumifikovanou mršinu jednoho z likantropů, která najednou obživne a s chutí jde na věc. A pak aby to nebylo málo se režisér k socialnímu dramatu a hororu rozhodl žádat ještě komedii a parodii. Scény kdy se z jedné vlkodlačice stává herečka a ona dokonce dostává Oscara jsou taky nářezové. Nemluvě o linii vyprávění popisující výchovu mládátka vlkodlaka ve vaku své matky. No sečteno podtrženo Howling 3 je slušná kuriozita, stejně jako druhý díl série, a povinnost pro fanoušky hororů (25.01.2007)

"Koupím ti sony walkmana, pokud se budeš chovat slušně." Dvojka Howling, natáčená v Československu, byla docela bizarní úlet, ale poté, co se Philippe Mora se svými vlkodlaky přesunul do Austrálie, otočil prudce kormidlem a z trojky udělal lehce mentorskou agitační dobrodružnou paranormální romanci s příměsí exotiky, okořeněnou špetkou humoru. Velmi potěšujícícm faktem je zapojení australských reálií i mytologie, včetně vakovlka. Odklon od klasických vlkodlaků k v podstatě paranormálkně mezidruhovému křížení nevnímám nijkak negativně, naopak, přišlo mi to vcelku originální a zajímavé. Kapitolou samou o sobě jsou masky, které jsou svým způsobem směšné, ale stejně tak úžasné. Pro našince je film zajímavý hlavně obsazením emigrantky Dáši Bláhové do jedné z výrazných rolí, které se zhostila poměrně sympaticky. V osmdesátých letech vzniklo hodně levných podivností, tohle patří k těm zajímavějším a vydařenějším, dneska by si tohle troufl už málokdo. Je sympatické, že byť nijak zvlášť převratné, první tři díly série si tu laťku zájmu a kvality drží ve stejné lajně. (23.02.2015)

A tak on to vážný film prostě není. Nebere se příliš vážně a možná by chtěl i pobavit. Jenže se mu to daří tak na půl a baví spíše tím, že se jedná o strašný brak. Na druhou stranu trikově je snímek naprosto parádní a v tomhle směru jsem si ho hodně užil. Série ukazuje, že od každého filmu můžeme očekávat cokoli. A v tom je vlastně největší krása – alespoň prozatím – série „Kvílení vlkodlaků“. (09.02.2016)

Tohle už je i na mě moc. Marně hledám, co bylo na tomhle imbecilním hororu povedené. Phillipe Mora nikdy nepatřil k zajímavým režisérům, ale u jeho flákot se dalo, při troše dobré hororové vůle, přece jen pobavit. Jenže tohle bylo tak strašné, až mně není jasné, proč jsem tomu dal šanci. Chudák Dagmar Bláhová musela v emigraci brát i takové podřadné role. Když to tak vezmu, ještě jsem neviděl pořádný horor o vlkodlacích, ale tenhle suveréně okupuje nejspodnější patra na tohle téma. 0% (14.01.2012)

První díl této série patří mezi opravdu skvělé filmy, ale od té doby jde však kvalita dalších pokračování do háje a blíží se k odpadním vodám. Po katastrofálním druhém díle přišel na řadu další propadák. Není se moc ani čemu divit, když do režisérského křesla znovu usedl Philippe Mora. Tento režisér si udělal z vlkodlačí tématiky dobrý den. Oba jeho díly jsou k smíchu a patří k nejhorším z celé dlouhé série. Tentokrát se rozhodl trochu okořenit děj a nespokojil se jen s obyčejnými vlkodlaky. Děj zasadil do Austrálie a přimixoval trochu jejich kultury a živočišné formy. Dal tak šanci vzniknout novému druhu lykantropů-vačnatců. Co se týká speciálních efektů, tak to byla hrůza a děs. Masky i samotné speciální efekty až na pár výjimek jsou ostudou protinožců. Když ve filmu došlo na samotnou proměnu, tak v počáteční fázi to ještě ušlo, ale finální podoba srazila diváky do kolen. S vlkodlačí podobou ze starých filmů to nemělo vůbec nic společného. Když přišla na řadu scénka zrození potomka vlkodlačí dívky a člověka, tak jsem jen nevěřícně zíral na obrazovku. Nedá se to pořádně slovy popsat, ale jednotlivé stupně evolučního vývoje tohoto tvora jsou k nevíře. (05.05.2010)