Pravda

Film ako dvojhodinová prechádzka po Paríži so psom. Možno dosť príjemná, ale bez výraznejšieho konfliktu. No a ten je nám síce naznačený a divák má dojem, že sa po klasickej "stolovej" scéne všetko poriadne rozbehne a neustále hnijúce krivdy vyplávajú poriadne na povrch, avšak postavy si všetko v podstate bez problémov dokážu vyrozprávať. S tým súvisí aj pointa, ktorá je síce fajn, ale človek by očakával niečo silnejšie. Máme tu však prvotriednych hercov a ako Hawkemu, tak Binoche je jasné, že majú najviac priestoru prenechať Deneuve a tá si svoju postavu poriadne vychutnala. Diváka napadne, nakoľko "hrá" Fabienne a nakoľko samú seba. (07.02.2024)

Špičkový japonský režisér, skvělé francouzské herečky a Hawke navrch, tak jak to, že to na mě tentokrát nefunguje? Napadá mě vysvětlení, že si možná navzájem úplně nerozuměli při natáčení, a něco důležitého tak bylo ztraceno v překladu. Matka s dcerou si potřebují některé věci vyříkat, pročistit vzduch, jak se říká, což komplikuje fakt, že jedna je herečka, co neumí přestat hrát, a druhá scénáristka zas nedokáže nepilovat repliky. Pravda je bohužel spíš nudná, než komorní, tak zvláštně odcizená, naředěná, a jak nám ostatně sám film podsouvá (pozor, teď přijde velmi výstižná metafora) - studená jak Paříž v zimě. Jsem přesvědčen, že ve Skandinávii by to vytáhli výš, než na slabé 2*. (27.12.2021)

Decentní a divácky maximálně vstřícné drama o napravovávní dávných křivd mezi matkou, stárnoucí francouzskou herečkou (C. Deneuve), a její dospělou dcerou, scenáristkou žijící v New Yorku (J. Binoche). Kore'eda má dar vyprávět o vážných a složitých tématech natolik lehkou rukou, že je člověku při sledování jeho filmů snad až "nevhodně" příjemně. Hvězdní herci film táhnou v každé scéně (hlavně Deneuve svým mocným charismatem filmu zcela vládne), a tak jedinou zásadnější "chybou" snímku je jeho mírná nevýraznost a zaměnitelnost - obávám se, že zanedlouho si z něj už nevybavím jedinou konkrétní scénu, ale pouze tu hřejivou (ale naštěstí nikterak podlézavou), poklidnou atmosféru. 70 % (09.03.2020)

Kore-edova sázka na tradiční japonskou romantizaci Evropy (hromadnej taneček před kavárnou) jakoby setřela to co ho dělalo silným ve filmech z japonskýho prostředí - finále civilně laděnejch dramat silně okořeněných deziluzí s otevřenými konci. Spoiler: poslední minuty filmu jsou doslova jak z jinýho filmu, jak vystřižený z Disneyovky, vytratí se tak závažnost jinak skvěle napsanejch a zahranejch dialogů. (22.04.2021)

Pravda někdy bolí, ale tahle bohužel zrovna ne. Drama zabývající se nejednoznačností a relativizací pravdy a nespolehlivou pamětí, která může pravdu ukrytou v našich vzpomínkách po čase přetvářet, stojí na vztahu matky, arogantní a samolibé slavné herečky na sklonku kariéry, a dcery, která od ní raději utekla do zámoří a celý život jí vyčítá její neustálé přehlížení a pohrdání. Z tohoto slibného a potenciálně velmi nosného konfliktu se ale podařilo vytěžit poměrně málo, jelikož snímek se od začátku do konce drží poklidné atmosféry a namísto konfrontací směřujících ke katarzi se obaluje doslovnými metaforami a vztahy mezi realitou a fikčním filmovým světem. Postavy sice postupně odhalují víc a víc informací ze své minulosti, vzájemné spory ale nijak nevyřeší a spíš se jen utvrdí v nutnosti používat přetvářku, lži a manipulace, protože i to je podle nich funkční způsob, jak udržet rodinu pohromadě (rodinu iluzorní a jen zdánlivě soudržnou, jejíž členové v soukromí předstírají, že jsou rodina, a na veřejnosti pro změnu předstírají, že rodina nejsou). Sdělení snímku spočívající v obhajobě toho, že takovéto jednání je v pořádku a je dobré k němu vést i nejmladší generaci, pak lze označit za přinejmenším pokřivené. Navzdory citlivé režii a skvělým hercům tak po skončení Pravdy zůstává výrazně hořká pachuť, nejen ze samotného zpracování daného tématu, ale i z představy, o jak skvělý film by se mohlo jednat, kdyby se Hirokazu Kore'eda do problematiky vzájemných výčitek dominantní matky a její ukřivděné dcery pořádně obul. (30.09.2020)