Pravda

Decentní a divácky maximálně vstřícné drama o napravovávní dávných křivd mezi matkou, stárnoucí francouzskou herečkou (C. Deneuve), a její dospělou dcerou, scenáristkou žijící v New Yorku (J. Binoche). Kore'eda má dar vyprávět o vážných a složitých tématech natolik lehkou rukou, že je člověku při sledování jeho filmů snad až "nevhodně" příjemně. Hvězdní herci film táhnou v každé scéně (hlavně Deneuve svým mocným charismatem filmu zcela vládne), a tak jedinou zásadnější "chybou" snímku je jeho mírná nevýraznost a zaměnitelnost - obávám se, že zanedlouho si z něj už nevybavím jedinou konkrétní scénu, ale pouze tu hřejivou (ale naštěstí nikterak podlézavou), poklidnou atmosféru. 70 % (09.03.2020)

Kore’edova tvorba se mi velice zamlouvá, proto jsem neváhala, když jsem narazila na jeho první produkci mimo Japonsko. Pravda je film, kterému nechybí myšlenka, má skvostné herecké obsazení hlavních rolí a úžasnou hudbu, ale v tom velkém množství dialogů se nějakým záhadným způsobem ztrácí podstata sdělení. Ačkoliv se snímek zabývá mezilidskými vztahy, chvílemi působí až překvapivě chladně. (65%) (22.02.2022)

Kore-edova sázka na tradiční japonskou romantizaci Evropy (hromadnej taneček před kavárnou) jakoby setřela to co ho dělalo silným ve filmech z japonskýho prostředí - finále civilně laděnejch dramat silně okořeněných deziluzí s otevřenými konci. Spoiler: poslední minuty filmu jsou doslova jak z jinýho filmu, jak vystřižený z Disneyovky, vytratí se tak závažnost jinak skvěle napsanejch a zahranejch dialogů. (22.04.2021)

Koreedovi svedčí Japonsko viacej. Chápem, že si chcel splniť asi sen a spraviť film s francúzskou elitou a s Ethanom Hawkeom, ktorý je jeden z najlepších hercov spoza veľkej mláky, ale poetika jeho filmov tu vyslovene naráža na iný spôsob herectva, tak typický pre Francúzsko. Príbeh sám o sebe nie je nejako zlý. Snaha o nájdenie si cesty medzi matkou a dcérou, ktorá je preplnená rôznorodými postavičkami a takmer bez dramatických scén pôsobí odľahčene a zároveň uveriteľne, ale výsledok je v zásade len v pohode. Film, ktorý skôr poteší fanúšikov hercov a režiséra než vyslovene konzumného diváka. Je fajn vidieť snahu o prerozprávanie osobitého príbehu v inej krajine a v inom štýle - hoci určité podobnosti s japonskou tvorbou, hlavne čo sa týka kamery - sa tu nezaprú. Je to síce film na jedno pozretie ale chápem motiváciám režiséra a oceňujem s akou gráciou dokázal vytvoriť realistické postavy, ktoré dýchajú, hovoria a majú zmysel. Len to nie je úplne moja šálka kávy. (16.03.2020)

Pravda někdy bolí, ale tahle bohužel zrovna ne. Drama zabývající se nejednoznačností a relativizací pravdy a nespolehlivou pamětí, která může pravdu ukrytou v našich vzpomínkách po čase přetvářet, stojí na vztahu matky, arogantní a samolibé slavné herečky na sklonku kariéry, a dcery, která od ní raději utekla do zámoří a celý život jí vyčítá její neustálé přehlížení a pohrdání. Z tohoto slibného a potenciálně velmi nosného konfliktu se ale podařilo vytěžit poměrně málo, jelikož snímek se od začátku do konce drží poklidné atmosféry a namísto konfrontací směřujících ke katarzi se obaluje doslovnými metaforami a vztahy mezi realitou a fikčním filmovým světem. Postavy sice postupně odhalují víc a víc informací ze své minulosti, vzájemné spory ale nijak nevyřeší a spíš se jen utvrdí v nutnosti používat přetvářku, lži a manipulace, protože i to je podle nich funkční způsob, jak udržet rodinu pohromadě (rodinu iluzorní a jen zdánlivě soudržnou, jejíž členové v soukromí předstírají, že jsou rodina, a na veřejnosti pro změnu předstírají, že rodina nejsou). Sdělení snímku spočívající v obhajobě toho, že takovéto jednání je v pořádku a je dobré k němu vést i nejmladší generaci, pak lze označit za přinejmenším pokřivené. Navzdory citlivé režii a skvělým hercům tak po skončení Pravdy zůstává výrazně hořká pachuť, nejen ze samotného zpracování daného tématu, ale i z představy, o jak skvělý film by se mohlo jednat, kdyby se Hirokazu Kore'eda do problematiky vzájemných výčitek dominantní matky a její ukřivděné dcery pořádně obul. (30.09.2020)