Diego Maradona

S ohledem na hydeovskou strukturu by seděl spíše název "Diego/Maradona". Na sedmiletém neapolském období, které udělalo z Diega pojem, legendu, Boha i ďábla, Kapadia umně vykresluje osud rozměrů antické tragédie. Je v něm vše; revolta, vzestup ne na vrchol, ale vysoko nad něj, ikarovský pád, destruktivní láska (osobní i davů) a čirá nenávist (osobní i davů), ďáblovo našeptávání skrze Camorru, (ne)přející okolí, společenské, sportovní i politické přesahy, otcovský problém a jako středobod rozháraná mysl svébytného génia. Je zcela jedno, zda vás fotbal zajímá či nikoli. Je jedno zda Diega obdivujete či jím opovrhujete, zda ho považujete za politováni hodnou smažku, podvodníka a lháře či nejlepšího fotbalistu všech dob, fotbalového hračičku a bojovníka s vášní v srdci. Funguje to totiž především v univerzální lidské rovině "tragického osudu génia". A pokud vám přeci jen není fotbal jedno, tak pak to platí tuplem. Je obdivuhodné, jak se Kapadiovi bezpočetné stovky hodin materiálu podařilo vměstnat do dvou hodin stopáže, udržet jasnou strukturu, linku, obejít se bez mluvících hlav, gradovat tempo a v neposlední řadě i udivovat zrestaurovanými záběry. A to už vůbec nemluvím o tom, co pro výsledné emoce dělá Pintova hudba. Ano, dala by se tomu (stejně jako Sennovi) vyčíst určitá zjednodušující přímočarost ve vykreslení událostí z velké části zcela ignorující jiné úhly pohledu (gentleman Robson by mohl vyprávět), ale... O to tu (stejně jako ve zmíněném Sennovi) opravdu vůbec, ale vůbec, nejde. (13.04.2020)

Bůh i ďábel, milovaný i nenáviděný, přesně takový byl a je muž, o němž úplně všechno vypoví pouhé tři minuty ze zápasu Argentiny s Anglií v semifinále Mistrovství světa ve fotbale v roce 1986 - na jednu stranu člověk, který bez problémů dá gól rukou, nepřizná se k tomu a oslavuje jako bláznivý, na druhou stranu génius, který udělá sólo přes půl hřiště, obejde několik protihráčů a nekompromisně zavěsí. Asif Kapadia dostal k dispozici rozsáhlý archiv, kterým se probral a za sebe sestříhal velké množství záběrů, na jejichž základě vypráví příběh o muži, který byl Bohem, aby se později stal ďáblem a jedním z nejnenáviděnějších lidí v Itálii. Autor nepotřebuje mluvící hlavy, aby zapůsobil, stačí mu opravdu pouze archivní záběry, dramatická hudba a výtečné vystavění jeho života, které korunoval penaltový rozstřel na Mistrovství světa 1990, kde na "svém" stadionu v Neapoli popravil Italy a poslal je domů. I když je rozjezd hodně pomalý a zdá se, že nebude o čem vyprávět, závěr pak pomalu graduje a končí poměrně smířlivě, i když určitá pachuť zůstává. A vlastně vůbec nevadí na dokument dost dlouhá stopáž, která asi mohla být o něco kratší, protože uprostřed se snímek dost vleče, závěr to ale dost kompenzuje. Je možná škoda, že tvůrce alespoň textově nedoplnil, co se s Maradonou dělo po odchodu z Neapole, to ale asi nebyl ani jeho úmysl, takže ho za to asi nelze moc kritizovat. Kapadia má každopádně dar natočit dokument o někom z jakéhokoliv prostředí tak, aby bavil i ty, které zrovna ono odvětví moc nebaví a to se rozhodně cení. 80 % (12.01.2020)

Na dokument o něčem natolik nudném, jako je fotbal, to nedopadlo špatně. Asif Kapadia vyhrabal dostatečné množství starých fotbalových záznamů dokazujících talent mladého Argentince. Pak samozřejmě dojde i na Camoru a kokain i monstrózní zjev bývalého sportovce v současnosti. Marně přemýšlím, proč jsou vlastně Kapadiovy filmy oblíbené... (31.10.2020)

Co si budeme, Kapadiovi dokumenty nejsou jedny z těch mých oblíbených. Přinesl zajímavý příspěvek o Sennovi, v celku nudný a nezáživný o Whinehouse a nyní máme opět sport s Maradonou. A ano, jednoznačně zde bylo co odvyprávět. Maradonův život je jednoznačně zajímavý a tak i jeho kariéra, která zde na plátno byla převedena v celku jasně, přímě, jednoduše a elegantně. Tak by to šlo. Stále mi nesedí úplně režisérův styl vyprávění jenom se starými záběry bez vstupů nějakých účastníků ze současné doby. Jako hele, je to originální, ale nesedí mi to. I tak si nemohu jinak extra stěžovat. Kupodivu i jako neforbalový fanda jsem toto dokázal dostatečně ocenit. (13.02.2020)

Ptal jsem se, proč mě to vlastně tak nudí. Nepřišlo mi to nijak zvlášť zajímavé. Jenom to klouže po povrchu. Diego je skvělý hráč, Diega miluje celá Itálie, Diego zapřel své dítě, lže své ženě, propadl koksu, obrátil se proti Itálie a ta se obrátila proti němu. Diego byl skvělý hráč fotbalu a současně kokot - hlubšího poznání jeho osobnosti se mi nedostalo. Formálně ten dokument neoslní a současně jsem měl pocit, že se mu nedařilo pořádně proniknout k jádru věci a určitý situace dostatečně rozvést. Prostě archivní záběry a krátká vyjádření se k tomu, co je na obrazovce. Během posledních 30 minut jsem však zjistil, že se mi to vyloženě protiví. Všem bylo jedno, co Diego dělá, dokud Neapoli, tý chudinský díře, vyhrával titul a zvyšoval prestiž. Všichni ho tam milovali. Ne proto, jaký byl, ale proto že vedl k vítězství jejich tým. Snad nejsem jedinej, komu to přijde povrchní, křehké a hloupé. Fanoušci fotbalu jsou těžká verbež. Diego jim dal 6 let života, oni ho měli za Boha a když chtěl vyhrát mistrovství světa za svůj národní tým Argentinu a porazil Neapol, tak se proti němu obrátili a stal se nejnenáviděnějším člověkem k zemi (více nenáviděným než politici a Diktátoři). Smýšlení fotbalových fanoušků je těžce zavrženíhodné. Pro ně je alfou a omegou jen jejich tým a fotbal. Možná, že kdyby uvažovali líp, nemusela by se jejich země stát takovou špinavou zkorumpovanou dírou. To, že začali Maradonu považovat za dábla, mi přišlo naprosto stupidní. Úplná kokotina. Nepřiliš dobrej dokument prezentuje údálost, kterou lze považovat za protivnou šaškárnu. (08.11.2020)