Dunkirk

// Ty vole, jednou to asi přijít muselo, no. Poprvé odcházím z kina po filmu Christophera Nolana a jsem zklamanej. Zklamanej, že to se mnou absolutně nepohlo. Že jsem se ani na minutu nedokázal ponořit do děje. Zklamanej, že hrátky s časem vůbec nedávaly smysl, že byl konec nepochopitelně uspěchanej a prázdnej, a konečně, že v tom filmu nedokážu vymyslet jedinou pasáž, která by mě vlastně bavila. Dokonce ani ten Hardy, byť to bylo natočený moc pěkně. Úvodních 5 minut v IMAXu slibnejch, zbytek ale obří zklamání. Krucinál. #zlatyopice 6/10 (20.07.2017)

Christopheru Nolanovi se povedlo takřka kongeniálním způsobem skloubit mohutnou válečnou rekonstrukci typu Příliš vzdálený most s komorním (ne)hrdinským dramatem Víkend na Zuydcoote, jehož výsledkem je válečná podívaná, jaká tu x let nebyla. Za pomoci podmanivého soundtracku Hanse Zimmera nás udržuje neustále v napětí a postavy dokáže divákům přiblížit tak, že okamžitě přirostou k srdci. Na míle se vyhýbá prvoplánovému ždímání emocí a válečné hrůzy dokáže zobrazit tak, že se vojín Ryan může jít zahrabat i se scénou vylodění v Normandii (všechny scény na loďce pana Dawsona či německá stíhačka vs. admirál Bolton na molu jej svou působivostí bez problému předčí). Naopak vyzdvihuje civilní hrdinství obyčejných lidí (Mark Rylance, dokonce i admirál Kennetha Brannagha působí velice civilně) a vůli přežít a zachovat si i v mezních chvílích důstojnost. Bez výhrad 100%. (25.12.2017)

Nolanovi nelze upřít, že nenatočil jen další válečný snímek dle osvědčeného schématu. Jede sice v mnoha ohledech na vlně válečných velkofilmů ze staré školy, jaké se dnes již nedělají, akorát v podobě v jaké se ani nikdy nedělaly. Dle vzoru Greengrassova Letu číslo 93 se v pohledu na operaci Dynamo oprostil od veškerého politického podhoubí, žádná stanoviska nezaujímá, zrcadla nenastavuje, ostatní strany konfliktu ho nezajímají, upozaďuje charaktery, dialogy i příběh a soustřeďuje se na jedno jediné; pocity účastníků zmatečné evakuace statisíců od domoviny odříznutých vojáků. Jede se (až na echt promyšlenou strukturu vyprávění a formu, kterou si lze plně vychutnat až při následné projekci) striktně dle konceptu „pláž/týden-voda/den-vzduch/hodina" s neviděným nepřítelem a tak naplno zprostředkovává pocity pilotů uzavřených ve stísněném ohlušujícím kokpitu, zatímco někde kolem krouží němečtí stíhači, panikařících tonoucích chlapců ve vzdouvajících se nočních vlnách a vojáků na souši, kteří nevědí, zda se na ně při evakuaci dostane řada či zůstanou na pospas postupující německé mašinérii. V tom tkví zdaleka největší síla filmu. Obsazení lepší být nemohlo, protože byť se Branagh nehne z mola, Hardy z kokpitu či Rylance od kormidla, tak jsou tak přesvědčiví a charismatičtí, že více už to nejde. A přitom vše hrají čistě očima či neznatelnými gesty (a v případě Cainea čistě intonací). Výsledek je díky symbióze Nolan/Zimmer/Smith nesporně strhující, mrazivý, nervy drásající i intenzivní a zemitou produkcí (rozdíl oproti sebelepším CGI je prostě hmatatelný, ne že ne) i technicky vymazlený majstrštyk jako žádný jiný široko daleko. Jenže… Jenže zároveň je fenomenální Zimmerovo ozvučení (ohudebnění to vskutku není) nadužíváno tak, že duní a ťiká bez ustání celou stopáž. Bez ustání. Opakuji bez ustání. Chápete to? Bez ustání! Ani vteřinu ticha, ani vteřina bez na nejvyšší možnou intenzitu pumpujícího skřípotu, přitom "poklidné" pasáže na lodi by si o tiché momenty přímo říkaly. Ovšem i tak jde o „dunkerkský zázrak", protože opit sedmdesáti milimetrovým imaxovským rohlíkem, jsem dýchal výhradně v rytmu udávaným Nolanem. (21.07.2017)

Vy jste jenom jachtaři. Žádný námořnictvo." Technickou dokonalostí se může vyhrát válka, ale skvělý film podle mne musí obsahovat o něco víc. Jenže "slavný" útěk Angličanů z Dunkerku domů mi nic jiného nenabídl. Bouchalo to sice krásně a dunělo to prvotřídně, ale kromě odhodlaného civilisty pana Dawsona mě v podstatě nikdo nezaujal. Avšak dle známého přísloví "kdo uteče, vyhraje" tehdy Angláni vyhráli na celé čáře a potvrdili tak pověst nejlepších evropských sprintérů. Nicméně já bych byl dost rád, kdyby se pan Nolan vrátil k filmům, které místo uší a očí zaměstnávají spíše mozek. Ten si totiž tentokrát prvotřídně odpočinul. (28.12.2017)

Těšil jsem se na dobrý válečný film, dostal jsem něco ještě lepšího. Dunkerk je totiž především velmi mazaný válečný film, vyprávěný stylem, který z už tak napínavého příběhu dělá ještě napínavější a od začátku do konce velmi vypjatou podívanou. Je ambiciózní a působivý a přitom není tak zbytečně nafoukaný jako třeba Interstellar. Také střídmá stopáž mu sluší. Melancholická nálada ve stylu Tenké červené linie se tu mísí s vyzněním Příliš vzdáleného mostu, každá epizoda má svůj smysl a divák má radost, když se střípky toho malého velkého dramatu jeden po druhém postupně skládají k sobě. Po nějakém čase se mi opravdu líbila i takřka nepřetržitě hrající a velmi netradiční hudba Hanse Zimmera. (19.07.2017)