Zapomenuté světlo

Nádherný příběh se silným lidským nábojem. Farář Holý v podání Bolka Polívky je tu zobrazen jako člověk z masa a kostí, bojující s větrnými mlýny v podobě komunistické a církevní byrokracie a Marjánčinou nemoci, člověk občas zoufalý a pochybující, ale vždycky pevný. Jeho láska Marjánka (vynikající Veronika Žilková) je typická vesnická žena, matka dorůstajících dcer, která ví, co život obnáší, která ale neztratila nic ze svého dívčího půvabu. Málokdy jsem viděla tak jednoznačné adepty na Českého lva za titulní role jako právě v tomto filmu. (24.08.2007)

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)

Co dodat? Film je to opravdu nezapomenutelně krásný a Bolek Polívka předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů... Nemohu, než souhlasit s ostatními... Navíc atmosféra snímku dobře postihuje šedá a nudná osmdesátá léta. Film má zajímavou kameru i hudbu a režisérský rukopis Vladimíra Michálka se mi začíná zamlouvat čím dál víc... (16.08.2002)

Když jsem Zapomenuté světlo před lety viděl poprvé, připadalo mi příliš šedivé a smutné, příliš nasáklé dobou, na kterou jsem ani pořádně nepamatoval, leda ze školky. Bylo mi právě patnáct, zvenku útočilo léto a Anička, do které jsem byl trochu zamilovaný, zhodnotila celé dílo lapidárním: "Pchh... ňákej bůh." Pak jsme se šli všichni koupat do jezera. Tolik jen na kajícnou objasněnou, jaké může být člověk pako, obzvláště když se v patnácti zamiluje ("Proč pod paprsky slunce, Die, usadils / nám ženy, ono zlo tak svůdné pro lidi?" četl jsem včera u Eurípida). Mně se totiž už tehdy Zapomenuté světlo docela líbilo, zejména výkon Bolka Polívky, ale zůstal jsem mlčet. Teď na podruhé mi nezbývá než uznat, že je to dílo v české kinematografii devadesátých let jedinečné už svým námětem a krásné především v oné postavě neokázalého kněžského hrdiny všedních normalizačních dnů. Ostatní výkony, až na Veroniku Žilkovou, jsou ve srovnání s Polívkou poněkud mdlé. Ale i s pár drobnými vadami se jedná na jednu stranu o skvělý portrét jedné doby a toho, jak bolestně poznamenala katolickou církev, na druhou stranu o neméně skvělou, volnou demlovskou variaci na téma kněz a láska k ženě. (06.02.2009)

Geniální dramatický výkon Bolka Polívky v roli vesnického faráře v socialistickém Československu. Michálkovo zpracování scénáře podle knižní předlohy Jakuba Demla je nezapomenutelné nejenom celkovým pojetím - lidské a duchovní hodnoty versus realita socialistického Československa, výborná kamera a skvěle příběh dokreslující hudba znásobená výbornými hereckými výkony Polívky, jeho dlouholetého kamaráda z "Provázku" Jiřího Pechy (také "překvapivě" v roli nikoliv komické), Veroniky Žilkové (asi v její životní roli) i hraběte Kinského v roli sama sebe, daly vzniknout jednomu z nejlepších filmů novodobé české historie, který musí hluboce zasáhnout jak pamětníky oné hodně "divné" doby, tak i přesvědčené (i nepřesvědčené) ateisty. (20.08.2017)