Vesničko má středisková

Další z komedií, která patří mezi ty natočené v době, kdy bylo počasí řízeno mocným ÚV KSČ, a na které se rád podívám i dnes. Zdeněk Svěrák mě sice často štve svými politickými názory, ale jeho scénáře jsou podle mého názoru přímo geniální a u Vesničky se to jen potvrdilo. U filmu se může pobavit snad každý, jednodušší divák se hodně nasměje, ten bystřejší se kromě toho má i nad čím zamyslet, a hlavně je snímek, jak je to pro Zdeňka Svěráka typické, tak nějak lidský a laskavý. O tom kolik hlášek z něj mě provází životem ani nemluvě. (09.07.2019)

Hrabalovský pábitelský romantismus, jeden z velkých přínosů šedesátých let, našel v Jiřím Menzelovi nejlepšího filmového ztělesnitele předlouhých i přerývaných souvětí a příběhů, které z nich jsou složeny. S jistou dávkou nadsázky se tu dá mluvit o romantismu chalupářského věku, o specifické podobě osvojování a splývání s přírodou v nezaměnitelném období privátního, až "ventilového" chalupářství a jeho splývání s "živou" vesnicí JZD. Podaří-li se to všechno s cimrmanovským přídavkem, který tak pronikavě a pozitivně vstoupil do našeho normalizačního hraného filmu, jsme náhle jakoby svědky renesance československé filmové vlny šedesátých let. Zjišťujeme s překvapením, že vlastně máme úžasné režiséry, skvělé scénáristy a až nepřeberně vynikajících herců obého pohlaví. Idyla se tu střídá s drsnou skutečností doby (nomenklaturní snaha zakoupit se za každou cenu na "vyvolené chalupě, osud vesnického, pudově reagujícího prosťáčka, milostné aféry jednoho až nadmíru přehledného lidského mraveniště), která jakoby chytala druhý dech (srovnání s CHALUPÁŘI). Bohumil Hrabal i Jiří Menzel jsou a zůstanou specifickými fenomény sedmdesátých a zejména osmdesátých let minulého století. Fenomény určitě nadčasovými. (27.08.2007)

"Vo každým teleti si vedu agendu... co otec, jakej to byl bejk, co matka, jaká to byla kráva." Po ránu vyskočím z postele, posnídám rohlík, vyvenčím Karla von Bahnhof, trochu se pokochám při jízdě a spěchám do práce, abych pomohl Pávkovi zbourat Pražákovi sloupek. Po práci si dám pivo ze sedmého schodu, skočím si do kina na senzační rumunský film a popřemýšlím o prohlídce pelhřimovského krematoria. Jsem sice momentálně poněkud zaostálý, ale snad to na funkci nebude mít vliv a budu se moci u tohoto snímku ještě mnohokrát pobavit. (19.04.2014)

To největší maximum humoru, které se mohlo vejít do filmu se v tomto případě uskutečnilo a to mírou vrchovatou. Vždyť si představte už ten fakt, že každá postava filmu, byď jen epizodní je velice svérázná a osobitá. A jestli se ptáte která je moje nejoblíbenější? Momentálně zaostalý Otík Rákosník, rozumný a otcovský pan Pávek, prchlivý drsan Pepa Turek, hláškující doktor Skružný.... No je jich zkrátka spousta. Víc už psát nemusím. Snad jen jednu větu. Nejlepší česká komedie. (08.02.2005)

Skoro jasná jednička v českých komedií. Otík je neskutečně zábavný. Nikdy nezapomenu na tuhle hlášku Pane Pávek, já nechci k Turkovi. Už sem řek, po žních jdeš k Turkovi. Cože? Ke mě? Leda až pokvetou hrábě. Si je doma prohlídni, možná už mají pupeny. Je to snad jediný film, kde se mi docela i líbil Petr Čepek a Marián Labuda. (14.06.2008)