Vesničko má středisková

Vyvrcholení Menzelovy "české éry". Po momentkách z pivovaru a chatařské kolonie vykreslil Menzel na svou dobu hodně otevřený portrét "velkovesnice", který podobně jako předešlé filmy zdobí výborné vystižení atmosféry, nezapomenutelný humor a výborné herecké výkony. Přesto Vesničku řadím až za Postřižiny a Slavnosti sněženek, snad proto, že byla televizí příliš zprofanována, snad proto, že pro mne nemá kouzlo předchozích opusů. Snad proto, že spíš kritický podtext mám radši idylu Kerska a Nymburka... Velmi subjektivní. (10.02.2004)

Nechci zde básnit o "geniálních" hereckých výkonech, toho se zde ochotně ujímají jiní, navíc se ve filmu objeví i řada herců spíše průměrných. Osobně mě na tomto filmu nejvíce baví subtilní "otcovský" vztah, který Pávek chová k Otíkovi. Prozrazuje tak to, že má v jádru dobré srdce, které maskuje za netečnou tváří, a které se v pravém okamžiku projeví. Stejný motiv Svěrák rozvíjí o 11 let později i v Koljovi mezi postavou stárnoucího muzikanta a malého ruského chlapce. Z dalších postav ve filmu pro mě stojí za pozornost žárlivec Turek, malíř Ryba a doktor Skružný, zbytek mě spíše otravuje. Pro mě osobně nejzajímavější postavou vůbec je zde ale František Vláčil v cameo roli stejnojmenného nemocného starého muže, před nímž doktor pronese slavnou repliku o nutnosti poslat tělo do hrobu "zhuntovaný". On pak žil ještě dlouhých 14 let, ale v tomto filmu vypadá, jako by měl smrt na jazyku. UPDATE 26.12.2019 - Tím, jak je ten film do omrzení stále dokola reprízovaný v telce, zjišťuji, že už se mi vlastně moc nelíbí. Hromada věcí mi tam vadí, většina humoru mi zde přijde spíše nevtipná (což bude i dost souviset s tím, že už to člověk zná nazpaměť), a celkově se mi ta menzelovská laskavost a poetika začíná dost protivit, ale to by bylo asi na dýl. (07.05.2011)

Menzel už má v této době za sebou překrásné pábitelské snímky, jejichž atmosféra je cítit i zde. Hrabala zde nahradil neméně kvalitní Zdeněk Svěrák a jeho osobitý humor, který dokonale ladí s výbornou režií. Prostor zde dostává i několik v podstatě neznámých herců i hereček, pro které byl tento film rozhodně zásadním. Pro uvolněnější atmosféru tu máme Miladu Ježkovou a její civilní herectví, Milena Dvorská mi osobně také zpříjemňuje celý snímek. Absolutním skvostem je zde ovšem Rudla a jeho překrásné básnění. Vše podbarveno velmi přesnou hudbou Jiřího Šusta. (10.06.2013)

Hrabalovský pábitelský romantismus, jeden z velkých přínosů šedesátých let, našel v Jiřím Menzelovi nejlepšího filmového ztělesnitele předlouhých i přerývaných souvětí a příběhů, které z nich jsou složeny. S jistou dávkou nadsázky se tu dá mluvit o romantismu chalupářského věku, o specifické podobě osvojování a splývání s přírodou v nezaměnitelném období privátního, až "ventilového" chalupářství a jeho splývání s "živou" vesnicí JZD. Podaří-li se to všechno s cimrmanovským přídavkem, který tak pronikavě a pozitivně vstoupil do našeho normalizačního hraného filmu, jsme náhle jakoby svědky renesance československé filmové vlny šedesátých let. Zjišťujeme s překvapením, že vlastně máme úžasné režiséry, skvělé scénáristy a až nepřeberně vynikajících herců obého pohlaví. Idyla se tu střídá s drsnou skutečností doby (nomenklaturní snaha zakoupit se za každou cenu na "vyvolené chalupě, osud vesnického, pudově reagujícího prosťáčka, milostné aféry jednoho až nadmíru přehledného lidského mraveniště), která jakoby chytala druhý dech (srovnání s CHALUPÁŘI). Bohumil Hrabal i Jiří Menzel jsou a zůstanou specifickými fenomény sedmdesátých a zejména osmdesátých let minulého století. Fenomény určitě nadčasovými. (27.08.2007)

Klasická česká (tragi)komedie vyrůstající z kořenů stereotypní československé vesnice. Setkání Svěrákova rukopisu a Menzelovi poetiky snad nemohlo dopadnout lépe. Navíc za doprovodu příjemného hereckého ansámblu, kterému dominuje cynický Hrušínský a momentálně zaostalý Bán. Jak se sluší a patří, řada kultovních hlášek a situací. Vždy si pustím radši než stokrát omílané Dědictví nebo Slunce, seno sérii. (08.07.2005)