Skřivánci na niti

Hlavními hrdiny tohoto snímku, který byl mnoho let ozdobou komunistických trezorů, jsou intelektuálové odměnění, díky svému nesouhlasu s politikou strany a vlády, manuální prací v ocelárnách. Jejich hromadná úchylka ve vyjadřování svobodného názoru je nejlepší cestou k pohodové prácičce v uranových dolech, ale než se tam všichni sejdou, tak si ještě stačí mnohokrát nevděčně rýpnout do režimu, který jim dal jedinečnou možnost opovrhovat hmotnými statky. (27.08.2009)

„Jen si je prohlédněte, ty hnusné, imperialismem nasáklé tváře“. Jiří Menzel opět podle Bohumila Hrabala vypráví o pestrém zástupu pábitelů, kteří by chtěli žít, leč doba jim to nedovoluje. Skupina „buržoazních živlů“ odklizených k „převýchově“ do kladenských oceláren nepřestává snít své sny a doufat v důstojnější podmínky pro život. Vždyť na nimi bdí sám strážný Anděl. Menzel režíruje přímo rozkošnicky, podobně jako později Postřižiny, což však nemůže dát zapomenout na dusnou politickou atmosféru doby (pravda, jak pro koho), čímž snímek zase připomíná Ostře sledované vlaky, rovněž s Neckářem v hlavní roli. Škoda jisté nedotaženosti příběhů postav vedlejších, které se omezují na jednoduché figurkaření, při delší stopáži by se možná jednalo o dílo komplexnější. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, gudaulin (02.01.2007)

Naprosto symbolicky končí Menzelův film dlouhým záběrem na sestup do tmy pod zem – protože takový byl na dlouhá léta jeho osud. Jedna z posledních vlaštovek svobodné kinematografie let šedesátých působí dnes syrovým a nečesaným dojmem – různá kvalita obrazu, prudké střihy, kazy v obraze, to všechno připomíná nucené zapomění, které stihlo Skřivánky. Syrová je však i tvůrčí metoda, kterou scénáristické duo Menzel-Hrabal zvolilo. Drsná báseň ve filmové próze, kde lyrickou část obstarávají neutěšené nájezdy kamery na panorama ocelového království krásné Poldi, tu epickou pak útržkovité a silně stylizované dialogy. Skřivánci na niti jsou svéraznou narativní záležitostí, která jen málo řekne o svých aktérech, hlavní řečí je skvostné herectví všech zúčastněných a pak ještě jakoby záměrně nekomentovaná absurdita, kterou Hrabal a Menzel vytříbeně vkládají do provokativní mozaiky. Ta nežaluje a nepatetizuje, ale ve stylu nové vlny dokumentarizuje a odhalením skutečné podoby věcí, jejich podstaty, vyvrhuje na světlo světa děsivou absurditu 50. let ve vší nahotě. Nalezneme tu paralelu s Hrabalovou poezií (Krásná Poldi) i prózou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), ale i s žalující vypravěčskou neutralitou prozaika Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí). Symbolický svět šrotiště, které zrcadlí svojí dob, je okatou metaforou přetavování člověka do amorfních bloků šrotu, výtečně trefené postavy zase odpovídajícím vzorkem společnosti po třídní bitvě... Kolem a kolem jedna z nejlepších výpovědí o prokleté době, která si žádá diváka pozorně vnímajícího. Asi proto se nikdy nestane obecně akceptovanou klasikou. (14.12.2005)

"A kto okúpe babičku?" Mal som chuť si film znova pripomenúť, pretože som ho videl len raz a to už pomerne dávno, myslím tesne po nežnej revolúcii. Za odvahu a výpovednú hodnotu si film zaslúži jednoznačne plný počet, ale príbehovo trochu zaostáva. Postáv je tu dosť, no nie každá je náležite odkrytá a prepracovaná. Postava Hrušínskeho je výborná. Na svoju dobu ide o výnimočne otvorený a odvážny film a nemožno sa čudovať, že skončil v trezore. Komunizmu a sovietskeho vplyvu sme sa zbavili, no cigánska prevýchova nefungovala už vtedy a za ďalších 50 rokov sa nič nezmenilo. No, zmenilo sa iba to, že vtedy sa na tom dalo zasmiať. Dnes už z tej cigánskej prevýchovy a premárnených investícií nejednému mrzne úsmev na ksichte. 80%. (01.11.2015)

"Chtěli jste vidět kde výroba oceli začíná. Jsme tady na šrotišti. Tohle všechno, co tady vidíte, to přetavíme na ušlechtilou ocel. A z tý oceli naděláme traktóry, kterými zoráme naše pole. Uděláme více praček, abysme si vyprali, ty naše umazaný montérky. Tohle jsou naši brigádníci. Vesměs buržoazního původu. Ty taky přetavíme. Na novýho člověka. Tohle je pan profesor filozofie, bývalý knihovník hlavního města Prahy, který byl zařazen do výrobního procesu, protože odmítl dát do stoupy buržoazní prohnilou západní literaturu. Teď vám představím další. Tohle je prokurátor, který je tady proto, že obhajoba není součástí obžaloby. Pan prokurátor může mluvit o štěstí, že neskončil před soudruhem prokurátorem. Tohle je Drobeček. Bývalý truhlář. Patentní výroba necek. Který svoje buržoazní choutky ukájel tím, že měl 4 dělníky. tohle je Kudla, bývalý holič, který je tady proto, že jsme z 5 holičů zlikvidovali 3. Chlapi, kde je hygiena? Drobečku proč jíš ten chleba s vlasama? Chceš dostat malárii nebo lepru? tohle je saxofonista, který je tady proto, že jsme saxofon zrušili jako buržoazní nástroj. A tohle je... Tohle je mlíkař. Naše chlouba. Sám o sobě zavřel mlíkařskej krám a šel dobrovolně pracovat pro socialismus. Tohle je Pavel Hvězdář, kuchař, kterýho vyrazili z hotelu, protože nechtěl dělat v sobotu z náboženskejch důvodů. Tady nedělá v sobotu taky a já mu teď dávám třetí vážnou důtku závodní rady. Tenhle člověk neskončí přirozenou smrtí. Tak tohle jsou naši dělníci. Bývalý filozof, prokurátor, holič, kuchař, saxofonista. Jedinej dělník původem jsem tady já." Rudolf Hrušínský je zkrátka skvost! (26.10.2008)