Trabantem tam a zase zpátky

Zda jsem zvolil správnou strategii při sledování Trabantové série, když jsem jako první zhlédl snímek o poslední cestě z Indie až do České republiky, netuším. Upřímně ani mně samotnému se tahle strategie nezamlouvá, jelikož preferuji chronologické sledování v závislosti na času distribuce. Ale pro jednou jsem se spontánně (a tak trochu v cestovatelském duchu) rozhodl, že na Přibáňův snímek "Tam a zase zpátky" zajdu do kina a tak se stalo. V prvních minutách byl proto zřejmý deficit z minulých dílů, jelikož jsem se se členy posádky teprve seznamoval a zvykal si na jejich, pro zbytek diváckého osazenstva známého, počínání s překážkami na cestě. Rychle jsem se ale do postav vcítil, čemuž podle mě velmi pomohla nostalgická vzpomínka na mou návštěvu Indie. Leč bych preferoval rovnoměrnější rozdělení jednotlivých částí cesty ve filmu (Indie zabírala drtivou většinu a trasa Uzbekistán-Slovensko sotva 5 minut), hodil jsem tenhle zmar za hlavu. Postupem času jsem se totiž do snímku ponořil víc a víc a poslední půlhodinku jsem už jen nadšeně hltal. Narozdíl od pravidelných diváků Přibáňových dokumentů se mé prvotní nadšení z šíleného pokusu objet trabantem celý svět dostavilo právě v tomto díle a díky neznalosti předchozích dílů přehlížím nedostatky, kterých si už znalý divák při porovnání s předchozími cestami asi snadno všímá. Pro mě ale zvítězila síla přítomného okamžiku a bezmezně nadšeného pocitu z nespoutaného cestování a dalekého překročení komfortní zóny všech účinkujících. Za toto nadšení jim děkuji a už se těším na retrospektivní sledování zbylých trabantových dobrodružství. (14.06.2019)

Nejodvážnější žlutá odysea se zase posunula nejen zeměpisně, ale i technicky a mnohem odlehčenějším stylem, než tomu bylo v dílech předchozích, nám prostřednictvím jejich posledního trabantího výletu servíruje téměř dvouhodinový pohled na nejkrásnější scenérie Himalájí, stejně jako na neohrabanost indického národa a tamní ignoraci jakéhokoli systému. Vytknout musím jen oněch 114 minut, sáhodlouhé scény o problematice na cestě jsou jistě zajímavé, ale na konci se začne strašně chvátat. Ano, cestu skrze Hedvábnou stezku jsme již viděli před deseti lety, ale v tomto dokumentu to působí jako kdyby filmařům došlo, že už to přepískli a zalomili to v tom nejlepším. Pocit, že jsme se z hranic Pákistánu najednou ocitli v Bánské Bystrici, na mě nepůsobil nikterak dobře. [viděno v Cinestar Plzeň 15.4.2019] (16.04.2019)

Nudný recyklát - což je u cestopisu, jemuž by zákonitě měla pomoci už jen změna prostředí, dosti smutným stavem. Od dob superzábavné Jižní Ameriky se holt sranda vystřílela a bizarní/sociální atraktivnosti vymizely. Radek fuč, Dominika fuč, vozíčkáři fuč, místo nich zůstaly nudné fórky a "napínavá" linka s těhotnou přítelkyní. O místech a cestě se člověk dozví taky pramálo - nejvíc energie se totiž plýtvá na komentování otravných selfíčkářů, čínských kamer a opakovaných nehod pofidérních vozítek. Definitivně otravným se stává i proslulý egomaniak Přibáň. Místo aby projekt definoval tak, jak ho chápou celou dobu všichni - tedy jako bláznivou cestu nadšených bláznů v bláznivých vozítkách - nadále ventiluje alibistický a pokrytecký blábol "chceme ukázat, že i lidi, co nemaj peníze na lepší auto, můžou cestovat". Tak určitě. Ona se totiž ta časově násobně delší cesta (přičemž nejde zrovna o čas věnovaný poznávání kultur) s častými opravami neprodraží. (: Nemluvě o tom, že se na projekt hojně vybíralo formou crowdfundingu. Díky, ale už ne. Na rozdíl od minule po tomhle nemám chuť ani na seriál. Snad se příště dočkáme oživení, když trabantí etapa končí. Marek Slobodník se svými pionýry v Africe nechává trabanty daleko za sebou. (24.02.2023)

Poslední film série "žlutého cirkusu" je zároveň prvním, který jsem viděl. A jelikož to nebyla vůbec špatná podívaná, nejspíš v budoucnu přelouskám i předchozí filmy. Mám vlastně jen dvě výhrady. Líbilo by se mi, kdyby snímek působil alespoň o trochu více cestopisně a poskytoval více zajímavostí o navštívených lokalitách. Určitě by pomohlo, kdyby bylo více přehledné, kde se zrovna procházka nachází. Rozhodně by nebylo od věci některé záběry například doplnit grafikou na mapě. Druhá výhrada se týká konce filmu, který působí velmi odfláknutě. Poté co je detailně vykreslen přejezd Indie a Himalájí, cesta z Uzbekistánu na Slovensko je kompletně vystřižena. Příliš tak neodpovídá ani název, neboť zpáteční cesta není de fakto vůbec zachycena. Rozumím tomu, že této trase se již věnoval první film, ale to na mém rozpačitém diváckém dojmu příliš nemění. (27.07.2019)

O minulé výpravě bylo zajímavé napětí mezi mužským furiantstvím a ženskou praktičností. Teď je to jen pánská jízda. Hodně se jede a spravuje, balí, fotky z domorodci, občas prší. Samé krávy na cestě, vojáci v Kašmíru. Tedy vše očekávané. Krásné záběry jsou z nových dronů. Nejdřív se představují členové posádek. Druh humoru je interní a chlapský. Občas sebeoslavné projevy. Osvěžení přijde v monstrozním Himaláji. Přejet ho Trabantem i když s pomoci místních smekám. Ještě když jsou ucpané silnice. Policejních kontrol je nadúroda. (15.04.2020)