Ženy v behu

Takhle nějak by asi vypadala "filmová" verze seriálu Ulice. Konvenční a podbízivé snad na všech úrovních (filmařsky, hudebně, ideologicky), snažící se skrze oblíbené a sympatické herecké tváře a řešení čistě vztahových peripetií v tom nejodlehčenějším možném duchu navodit v divácích za každou cenu pocit pohody. Samozřejmě to chápu, protože na divácké masy (nejen ty české) tohle logicky spolehlivě funguje. A nejspíš by to fungovalo i na mě, kdyby to bylo skutečně vtipné (a ne jen rádoby vtipné) - zasmál jsem se stěží pětkrát, většina "fórů" mě svou zoufalou obyčejností nechala zcela chladným. Ale nejvíc mě na Ženách v běhu (které samozřejmě skoro vůbec nejsou o běhu) štve ta zjevná snaha nenaštvat ani jednoho průměrného Čecháčka (v tomhle filmu na žádnou minoritu, natož trochu drsnější či jakkoliv nekorektní vtip, opravdu nenarazíte). Jenovéfa (jedna z mých platonických lásek) s Polívkou jsou ale hezký pár, to zase jo. 50 % (07.09.2020)

Ženy v běhu nejsou až zase tolik o běhání jako spíše o mezilidských vztazích na případu jedné rodiny, s jejímiž členy by se ale mohl ztotožnit kdekdo z nás. I když člověk podvědomě tuší, jak to nakonec všechno dopadne, tak se na tento film moc pěkně dívalo, a to zejména díky mile napsanému příběhu a sympatickým postavám, které byly na české poměry velice dobře zahrány. Tvůrcům se podařilo smysluplnně nadávkovat jak humorné, tak i vážné scény, z nichž pak ve výsledku vznikl neuvěřitelně pohodový film, který hezky utíkal a bavil. (11.02.2019)

Přijde mi vtipný, že Martin Horský u tohoto filmu režijně debutoval, a přitom nejvíc vyhořel v tom, co už párkrát v životě dělal, tedy jako scenárista. Hlavně dialogy trhají uši, jak při pokusech o humor znějí nerealisticky, a mnohdy přecházejí do skutečně trapných okamžiků. Když se řeší ztráta panictví nejstaršího syna Kostkové pomocí glos mladších sourozenců ("Chce se s ní rozejít, protože mu nechce dát. Sice nevím co, ale já bych taky nechtěl být s lakomou"), styděl jsem se za Horského. A hodně. Podobně jako když trénuje navlékání kondomu na okurku (v kolika filmech to už bylo?) nebo při hláškách "dnes je středa", tedy den soulože, což mohlo bejt vtipný v Kdo chce zabít Jessii? objevila poprvé. Ale to už je víc jak padesát let. Podobně bolí z prstu vycucané zápletky. Co se romantické linie týká, už po 20 minutách je jasno, jak to celé dopadne, když se hrdinové přirozeně spárují, jen se čeká další hodinu, během níž dojde i k povinnému dílčímu rozkolu, aby na konci všechno dobře dopadlo. A protože ty rozkoly jsou u každého páru nějaký, jejich seřazení hned za sebe působí neúmyslně komicky. Jako by měl režisér šablonu a pouze doplňoval dílky skládačky. Do ní patří otravný product placementu, klišé o ženských a mužských světech, videoklip o běhání s motivační písničkou, pár instantních mouder... zkrátka čekat od filmu jakoukoli originalitu nejde. Na to jsou všichni čeští tvůrci příliš zbabělí. Naštěstí se občas vtip podaří; na svědomí ho má výlučně mužská část ansámblu, a všechny herečky opravdu působí jako rodina. Snad až na naprosto nesmyslný castingový fail složení dvojice Veroniky Kubařové a Martina Hofmanna, protože ti k sobě nepasují ani v nejdivočejší fantazii. No jo, no. Ale navzdory obrovskýmu množství chyb a přehmatů dobrej pocit po zhlédnutí zůstává. A možná jsem sentimentální, ale stačí mi to na tři hvězdičky. (20.09.2019)

Bez jakékoliv znalosti jsem do toho šla, stačilo mi, že se jedná o nový český film. Již v úvodu na mě juknul Polívka a já zvažovala, že nafále zůstanu bez znalosti o tomto filmu. Naštěstí jbylo jeho angažmá velmi krátké, takže jsem snímek nakonec bez potíží dokoukala. Jeho syn se spíše podobá Vojtovi Dykovi, bohužel i co do herckého projevu. Ale ostsní hráli dobře, až příliš dovře na takový prostinký, místy až prostoduchý scénář. Naštěstí Adamovská, Kostková, Vetchý i Hofmann jsou schopni bavit i v takové oddechovce na jedno použití. Je to film, při němž je vhodné vypnout inteligenci a autopilota přepnout do módu relaxace. Pak si ho člověk může báječně užít. (19.10.2019)

Ženy, muži, lásky, rozchody, okamžiky štěstí, slzy smutku... a běh. Martin Horský posbíral do svého prvního celovečerního filmu všechny žádané a žádoucí ingredience, které lahodí především dámskému obecenstvu, a umíchal nenáročnou jízdu životem současných příslušnic něžného pohlaví. Což o to, legrace je to náramná, problém je v tom, že všechny dějové peripetie jsou jen trochu myslícímu divákovi jasné už od začátku a jejich vyústění potvrzuje předem připravený interpretační rámec. Důvod, proč se Ženy v běhu zařadily mezi nejúspěšnější filmy loňského roku je zřejmý – podobně jako např. starší Vejdělkova komedie Ženy v pokušení cílí na stejné publikum stejným arzenálem, tedy jednoduchým nekomplikovaným příběhem, ve kterém ženy mají vždycky navrch. (11.04.2020)