Autor neznámý

Čo musím na filme vyzdvihnúť, je geniálna husľovo-klavírna hudba, ktorá mi pripomenula Pokánie a ešte viac The Leftovers, v ktorom vznikol v podaní majstra Maxa Richtera jeden z najlepších soundtrackov pre seriál vôbec. Tu to tým precítením nebolo ďaleko. Áno, tá hudba síce predlžuje dej, je to také škandinávsky pomalé, ale nezdalo sa mi to zbytočne natiahnuté. Sympatický dedko, ktorému držíte palce a záver je vyvrcholením, ktoré si v posmutnejšej atmosfére žiada každý divák. (13.11.2020)

Hned zpočátku bych měl objasnit, že nejsem odpůrcem výtvarného umění, ale zároveň nejsem ani žádným fajnšmekrem, takže se mi líbí pouze obrazy, k nimž nepotřebuji odborný výklad nebo třísetstránkovou publikaci, která by mi objasnila, co mám vlastně na plátně vidět. Pollock, Picasso a mnozí jiní se u mě prostě nechytají a vice versa. Taky příliš nechápu utrácení horentních částek za obrazy, které pak skončí v bezpečnostních schránkách, protože by si je na stěnu své luxusní vily pověsil snad jen sebevrah. Z výše uvedených důvodů by mě tento snímek neměl příliš bavit (přestože Repin maloval pro mě srozumitelnou technikou), ale tato pomalá finská záležitost mi po celou dobu něco připomínala a já jsem stále nemohl přijít na to, o co by mělo jít. A pak mi to došlo. Byla to variace na Bílou velrybu. Olavi se po celý svůj život snažil ulovit svého Moby Dicka, kterým se nakonec stal nesignovaný obraz Krista. Tvůrcům se podařilo vytvořit skvělou, chmurnou atmosféru i vcelku kvalitní příběh, u něhož jsem vydržel i přes enormně nízké tempo a úsporný děj. Anebo právě proto. / Poučení: Noční můra leckdy začíná ve chvíli, kdy si splníš svůj životní sen. (10.01.2023)

Na škandinávske pomery celkom tuctový film. Hlavný hrdina smutný starec odmietajúci moderné technológie, jeho vnuk typický tínedžer večne ponorený do tabletu, dcéra nasraná, že sa o ňu nikdy nezaujímal a napokon galerista z aukčnej siene archetypálny kapitalistický chamtivec. Dedko a vnuk však prekonajú generačnú priepasť, zblížia sa a posmrtne sa urovnajú vzťahy aj s dcérou. Horkoskadký happyend ako vyšitý. Námetom skôr film amerického typu, severské je akurát pomalé tempo. (21.10.2022)

"JEŠTĚ JEDEN POŘÁDNÝ KŠEFT. NIC JINÉHO NECHCI." Přání skromné? Záleží na charakteru člověka, který takové přání pronáší. A Olavi má v tomto ohledu určitý škraloup :-) Námět filmu je prostý, jeho ztvárnění neurážející, herci si odehrají to svoje, ale že bych v jeho vyústění viděl nějaké naplnění, to nemohu říci. Vlastně vidím hlavně nedostatky, např. napětí kolem aukce mohlo trošku gradovat, hledání vodítek mohlo obsahovat více napětí a závěr třeba zužitkovat smysl pro ironii, který by zahrnoval také vychytralé obchodníky. Škoda. 55% (30.04.2023)

„Nedokážu prodat ani tyhle. Zhoršuje se to. Měl bych nejspíš skončit.“ - „Potřebuješ něco novýho do výlohy. Tak pojď. Kafe platím já.“ - „Ještě jeden pořádný kšeft! Nic jiného už nechci.“ Usměje se na hlavního hrdinu ještě jednou a naposled štěstí, nebo jen smutně zavře krám? Pro mě byl neznámý nejen autor obrazu, ale i režisér snímku Klaus Häro, který mě tímto filmem motivoval více si posvítit na jeho předchozí tvorbu. Tento počin je takový malý, komorní skoro až nenápadný film, který přitom má svou sílu. Jen ji nedává tak okázale na odiv, ukáže se jen divákovi, který má trpělivý zájem nahlédnout pod povrch. Díky hlavnímu hrdinovi je to jednodušší. Navzdory jeho konzervatismu, starým způsobům a nepříliš vřelému vtahu k rodině si totiž dokáže získat sympatie publika. Svou roli v tom hraje i lítost, ale fandění při dychtivém a pečlivém detektivním pátrání je ze strany diváka upřímné, samotné přehazování zas pěkně napínavé. Jenže kýžený cíl může být ještě dost daleko…Já tomuhle smutnému filmu o smíření a naplnění života dávám solidní 4*. (17.06.2023)