Oni a Silvio

Hromadný orgasmus, ó veliký. Smějící se bizár. Bohatýr - satyr. Bouřlivý požitkář mondénní nahoty moderní doby. Baron v rauši, co serval slušně efektní, hříšné konfety. Naservíroval lynchovské móresy. Jehož vlastní, smyslně bombastické pózy smetly, rozprášily hlas suverénův do stěn suterénu. Divadelník a jeho ovečky, bez ovací. (01.07.2020)

"Tak jsem zas na koni", řekl Berlusconi. Italsky "loro" je "oni, ony, ono"; oni mafiánští kumpáni, ony ženy, ona moc a ono bohatství. Skvělý Toni Servillo je mi ve své roli "nesympatický" jak ostatně každý politik, ať již před dosažením kýženého politického postavení, kdy "dělá všechno pro lidi", i po jeho dosažení, kdy už neskrývá, že dělá všechno "jen pro sebe". A tak mě filmem spíš provázela myšlenka, co o tom soudí sám Paolo Sorrentino, pro kterého je v jistém smyslu tento film vyvrcholením jeho tvorby. Nepřišel jsem na to: zachovává si sice od něho odstup, ale něčím mocným ho zřejmě musel přitáhnout. Místy působí jako klaun či loutka, místy zase jako bohorovný znalec života. V tomto smyslu jsem jen senátorem č. 7. (03.04.2021)

Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% (30.10.2018)

Velmi mělké. U některých postav jsem ani nestačila vnímat, jakou zastávají funkci, co mají na starosti, nejsou tam jejich minulé ani budoucí osudy, konkrétní pracovní pozice, děj minimální, prostě o ničem. V polovině filmu se dosud hlavní postava vytratí, pak pronese již jen jednu větu a už o ní není ani vidu ani slechu, prostě s ní příběh přestane počítat Když je postavě věnováno hodně prostoru v první půlce, tohle by se stát nemělo, i když už třeba přestane být důležitá pro danou věc. Roztříštěné, neúplné, nevypovídající, chladné, emoce ve mě nevzbudilo absolutně nic, žádné životní moudro jsem si neodnesla, jen takové klišé jako že staří mocní muži mají rádi mladé modelky, existuje korupce a podobně. Nešťavňatě podané, nic nového pod sluncem, jen pár výjevů z mejdanů stálo za pohled. Film zachraňuje jen prostředí a krásné ženy, ale o politickém zákulisí se toho moc nedozvíte. Osobně jsem se ani nepobavila. Kdo má hlubší politické znalosti se ve filmu a případné narážce na něco možná vyzná lépe, můj názor to však neovlivní. Z mého hlediska je to povrchní záležitost, která mnoho nevypoví ani člověku, který o Berlusconim zná více či minimum faktů. Prázdnota. (13.12.2018)

...tentokrát byl Mistr velmi vázán žijící ikonou italské politiky - ohled na lavírování mezi provokativností interpretace a přiměřeností a lidským taktem nakonec působí proti umělecké svobodě. V Mladém papeži se Sorrentino vyřádil na konto anonymní instituce, neanalyzoval žádného konkrétního papeže - a dopadlo to výborně. Tady si kousl do živého a potkal se s publicistickou linkou komentáře a politickou satirou, kterou do vyššího levelu umělecké reflexe nevytáhne ani Ježíš, kterého v závěru vynáší jeřáb z rozbořeného kostela... (17.12.2018)