Tvorcovia:
Mike FlanaganHudba:
The Newton BrothersHrajú:
Carla Gugino, Michiel Huisman, Elizabeth Reaser, Henry Thomas, Paxton Singleton, Victoria Pedretti, Mckenna Grace, Oliver Jackson-Cohen, Kate Siegel (viac)VOD (1)
Série(2) / Epizódy(19)
-
Dům na kopci (2018) - 10 epizód
-
Záhadné sídlo Bly (2020) - 9 epizód
Obsahy(1)
Dej tohto seriálu z dielne Netflixu sa odohráva okolo 7 člennej rodiny Craineových, ktorí v minulosti bývali v záhadnom starom dome zvanom Hill House. V jednu osudnú noc po čudnej smrti matky vezme vystrašený otec rodiny všetkých svojich päť detí narýchlo preč z domu a už nikdy sa tam nevráti. Navyše, deťom o smrti ich mamy odmietne čokoľvek povedať. Po 26 rokoch za podivných okolností spácha samovraždu jeden zo súrodencov a ostatní musia konečne začať čeliť svojim démonom, ako aj zlu v Hill House, ktoré s nimi zďaleka neskončilo. (Lapedro)
(viac)Videá (3)
Recenzie (241)
Kdyby se tvůrci tohodle "nonsensu" rozhodli, že danou množinu postav a jejich vzájemných vztahů usadí do čistě dramatického formátu (klidně líznutého mysteriozním backgroundem), mohla by z toho být úžasná light verze Six feet under pro novou generaci. Problém je v tom, že THOHH se prezentuje primárně jako duchařský horror a v téhle rovině selhává na celé čáře. Je sice chválihodné, že se zde odvážně rezignovalo na prvoplánové lekačky (doprovázené ostrými zvuky hrnců padajícich na betonovou podlahu) ale jinak je to bohužel klišé vedle klišé. Dům vydesignovaný do nejstupidnějšího horrorového kýče může děsit snad fakt jen američany. Bubáci (když už se náhodou ukážou) se snaží být tak cool až jsou vlastně absurdní a směšní. Dvě základní časové linky vyprávěné paralelně vedle sebe se sice snaží mít v rámci celku smysl, ale automaticky tak odpadá polovina napětí, protože divák hned z kraje ví, komu všemu se nic nestane. Duchové vkládání do obrazů jsou spíš jen dodatečnou zábavou (a reklamním tahem) pro fandy než něčím co by skutečně jakkoliv podprahově působilo na diváka. atd atd.. Na druhou stranu je to z mého pohledu na solidní 3 rudé, protože vykreslení vztahů mezi dospělými sourozenci a jejich otcem, je tak vrstevnaté, citlivé a technicky, místy až onanisticky (v dobrém slova smyslu) vypiplané (jedním příkladem za všechny budiž těžká, snad 15minut dlouhá scéna rodinné hádky natočená na jeden záběr), že seriál prostě nelze jednoduše smést ze stolu jako sračku. Navíc to má krásné romantistické finále které na takové citlivky jako jsem já prostě funguje :) ()
Nejkomplexnější seriálové drama o slastech i strastech (těch hlavně!) rodinného života, které se kdy prohnalo televizními obrazovkami. Výchova dětí není horor! P.S. Od komorněji sevřené - až melancholické - knihy se to liší fakt hodně! Základní psychologický sub-teror ale naštěstí zůstává zachován, přičemž v otázce atmosféry strachu jde dokonce hraná adaptace díky neustálé potřebě hledání duchů v obraze ještě mnohem dál. ()
Zpětně mi přijde, že The Haunting of Hill House byla mnohem větší sázka na jistotu, než The Haunting of Bly Manor. Přítom druhá sezóna je chytřejší a s mnohem zajímavějšími myšlenkami, než první technicky perfektní příspěvek. A teď co je víc? Pocit strachu prakticky s každým dílem a nebo poměrně chytrý romantický příběh s prvky gotického hororu? ()
90%. The Haunting se pro mě stal dalším důkazem, že by divák neměl dát na haló efekt a vzdávat seriál po prvotním dojmu. První dva díly mě totiž vůbec nepřesvědčily, což bylo způsobeno jednak tím, že mě skutečně nebavily, a jednak tím, že jsem obecně celkem alergický na horory všeho typu, kde se objevují samoúčelné lekačky na efekt a podobné čistě estetické prvky, aniž by narace vedla k hlubšímu poznání či katarzi. The Haunting se ale rozjíždí pomalu, abyste až po čase zjistili, že pravděpodobně všechno souvisí se vším, a že dokonce i tyto účelové efektní lekačky tu nejsou jen na efekt, ale naopak mají své neodmyslitelné místo v celkovém příběhu. To bylo velmi příjemné zjištění, protože teprve pak jsem si mohl začít užívat tu zvolna gradující psychologickou hru, která někdy v polovině série vygradovala do zcela mimořádné atmosféry, jež už mě až do titulek posledního dílu nepustila. The Haunting se na první pohled tváří jako horor a bez znalosti narace a příběhů jednotlivých postav jej tak pravděpodobně budete vnímat, protože hojně využívá hororových prvků, ale při pečlivém sledování zjistíte, že spíše než o horor s prvky psychologického melodramatu jde o psychologické melodrama (bez pejorativního vyznění toho pojmu) s prvky hororu, které jen doplňují napjatou a dusivou atmosféru celého příběhu. Sofistikovanost a síla celé metanarace společně s naprosto fantasticky napsanými (i zahranými) postavami vytváří přesně to prostředí, které chcete u psychologického dramatu vidět, až jsem chvíli uvažoval, jestli bych si The Haunting neužil ještě víc, kdyby se obešel právě bez onoho hororového rámce, jež v těchto případech povětšinou považuji za zbytečný. Dospěl jsem k tomu, že nikoliv, protože v tomto případě prvky hororu ladí celkové vyznění dílčích subpříběhů a výrazně zvyšují celkové genius loci onoho Hill House (ale i ostatních lokací jako Shirleyiny pitevny ad.), který se po shlédnutí posledního dílu stává spíše hluboce rozporuplným místem plným emocí, než dalším rádoby strašidelným domem. A to je velmi příjemná změna, která, společně s geniálně vystavěným, kombinovaným a propojeným příběhem plným reálných emocí a realistických motivací postav, dělá z The Haunting dle mého nejlepší psychologický (ano, nikoli hororový) seriál moderní doby a definuje zcela nový žánr hororů. Dosud totiž horory sloužily primárně jako horory, na nichž byl vystaven příběh, zkrátka proto, aby tam nějaký byl. The Haunting má perfektní příběh, na němž vystavil hororový rámec, a to prostě a jednoduše funguje. O dokonale mysteriózní atmosféře, vtahující režii, fascinujících dialozích a skvělém načasování zmiňovaných hororových prvků vůbec nemluvě, tam The Haunting exceluje naprosto zkušeně; myslím, že co se týče intelektuální vrstvy nemrtvých, ještě nikdy v minulosti nebyl překryv mezi trojrozměrnou a duchařskou dimenzí tak stylový. Velmi příjemné překvapení, které se mi z paměti rozhodně nevytratí jako kdejaký laciný horor. Po druhé projekci celé série se navíc musím pozastavit ještě nad jedním aspektem, který jsem prve spíše míjel a až nyní jsem měl šanci užít si ho díky znalosti reálií hned od počátku. Tvůrci dokázali neuvěřitelně realistickým způsobem vystavět dospělé fáze postav na těch dětských a traumata interpretovaná v době pobytu v domě jsou úžasně přenesená do současnosti ve formě mnoha různých psychologických (až psychiatrických) emocí a odchylek, jejichž patologie zcela odpovídá přirozenému vývoji. Díky tomu máte dojem, jako byste znali i ony části života postav, které v seriálu nevidíme (Shirley vypořádávající se se smrtí svou přísně racionální povahou prostřednictvím pohřebnictví jako racionálního nástroje smrti, Luke podléhající stínům minulosti vzhledem ke své bojácné povaze, Theo projektující svou senzitivitu do své kariéry ad.). Tato sofistikovanost dává divákovi ohromný prostor k tomu získat si k postavám a celé metanaraci značný vztah, a to je něco, co je v deseti dílech paradoxně možná složitější, než u dvouhodinového filmu, protože pětinásobná délka dává tvůrcům pětinásobnou možnost šlápnout vedle. Nestalo se. Bez špetky přehánění považuji vývoj charakterů a jejich věrohodnost za nejvíce fascinující od dob Waltera Whitea a Jesseho Pinkmana a celou první sérii The Haunting za absolutní žánrový masterpiece. Laťka pro druhou sérii je hodně vysoko, nu což? () (menej) (viac)
Když hned zkraje přijmete, že Mike Flanagan (viz taky výborný Oculus) využívá hororového rámce k napínavému vyprávění o zpracovávání rodinných traumat, hledání důvěry (příběh ženy, které nikdo nevěří, že se opakovaně stává obětí útoků. je velmi up to date) překonávání strachu a hledání domova (tzn. rodinná historie oproti jiným hororům neslouží pouze jako záminka k lekačkám - jde především o ni, strach vychází zvnějšku), můžete si pak užívat psychologicky přesvědčivé drama, vrstevnatou vyprávěcí strukturu s hladkými (vizuálními a zvukovými) přechody mezi minulostí a přítomností, skutečností a představami, i strašení „ze staré školy“, založené na vnitrozáběrové montáži a znepokojivém pohybu v různých plánech obrazu. Některé scény jsou sice natočené vcelku tuctově (dialogy typu záběr/protizáběr) a závěr s nedotaženou metafikční rovinou trochu doplácí na přehnané ambice a stopáž (každý z dílů, zpravidla vázaný na hledisko jedné z hlavních postav, má své opodstatnění, ale mnohé z nich by mohly být klidně kratší), ale v souhrnu jde o režijně i herecky velmi suverénně zvládnutý počin a jedno z nejpříjemnějších letošních seriálových překvapení. Šestá epizoda, sestávající z několika choreograficky i významově komplexních mnohaminutových záběrů, pak z řemeslného hlediska patří k vrcholům Quality TV jako takové. ()
Galéria (126)
Zaujímavosti (39)
- Jednotlivé názvy epizod jsou pojmenovány podle duchařských povídek od Henryho Jamese, autora předlohy. (NiWi)
- Výroba seriálu skončila presne mesiac pred opatreniami, kvôli vírusu Covid-19, pri ktorých bolo mnoho seriálov pozastavených. (Game90)
Reklama