Cez prsty

Zápletka filmu není zvlášť nijak originální. Film je o dvou volejbalistkách, které se chystají na mistrovství Evropy, ale předtím jim to málem překazí Rudolf, kterého hraje Jiří Langmajer. Ten si klasicky začne úplně se všema a bez něho by to nebyla ta pravá česká komedie. Přece jenom vždycky tam musí být někdo, kdo bude spát s každou ženskou a pobíhat nahej nebo hrát toho hodinového manžela. Film se nese celou dobu na vlně lehké letní vztahové komedie. Bohužel až moc lehké, protože z prostředí plážového volejbalu se nic moc nedozvíme. Místo toho totiž ve filmu dost často slyšíme, jak se jednotlivé postavy navzájem soudí a občas tomu přidají trochu šovinismu. Ze samotných herců extra nikdo nevyniká, což je za mě škoda. Jediné na co se dá ve filmu koukat jsou dvě hlavní herečky, protože aspoň nějak vypadají. Ve filmu má podstatnou část samozřejmě taky humor. Místy se člověk zasměje, ale jinak jsou všechny vtipy pro mě až moc trapné, což mě ani moc nepřekvapuje vzhledem k hereckému obsazení. Někdy tlačí až moc na pilu, dialogy taky většinou skřípou a vrcholem je Vojta Dyk, který mi do prostředí volejbalu vůbec nesedí. 4,5/10 (21.04.2024)

Petr Kolečko se neustále pohybuje na hraně lidové geniality a totálního odpadu a často se stane, že do těch odpadních vod zahučí až po hlavu. Přesně tohle je případ filmu Přes prsty. Obecně mě zajímají filmy se sportovní tématikou, i když se jedná o českou výplachovou romantickou komedii. Občas to totiž i u nás docela vyjde a člověk najde nenáročnou a poměrně zábavnou podívanou. Bohužel tohle je opravdu debilní. Milostný několikaúhelník s pár rádoby scénáristickými zvraty sází na momentální popularitu plážového volejbalu a plejádu známých českých herců. Opět je z toho ale veliká bolest. To se snad ani nedá popsat slovy. V záplavě všech Špindlů a Žen, co dělají zoufalé věci se občas najde nějaká oddychovka, u které se člověk zasměje a vypne (jako Ženy v běhu nebo Po čem muži touží), ale tady není ani těch pár úmyslně vtipných momentů, a tak řadím Přes Prsty po bok lobotomiálních komedií alá Špindl. (15.03.2020)

Kolečkova svérázná interpretace rozchodu Kiki a Maki. Petra Hřebíčková s Denisou Nesvačilovou si přes síť pinkají Langoše. A ten už je pomalu směšný s tím, jak mu filmaři neustále přisuzují role svůdců všemožně "svůdné" image. Ovšem jakmile jsem přistoupil na to, že Jiří Langmajer svede ženu každé věkové kategorie, větší problémy jsem už s filmem neměl. Ano, Vojta Dyk je kvůli scénáři neodvolatelně trapný až neužitečný, nicméně vypadal, že mu albánské ovzduší (viz film) vzalo veškerý rozum, tudíž mám k jeho výskytu vtipné vysvětlení. Petr Kolečko se ukázal coby neotřelý režijní panic. O plážovém volejbale jeho počin až tak není, zápasové dění si nechá film až na finále, ve "zbytku" se řeší vztahové peripetie i krize v ustáleném ženském sportovním duu. Ústřední ženský tandem je komediálně sympatický, sexuální i jiné polohy příkladně zvládá a k tomu jim notuje Burma Jones i Abraxas. Kolečko zvolil originální tvůrčí přístup, diváka nezatěžuje úmornou sportovní terminologií a herce dostává frekventovaně do různě komediálních pater, kdy je někdy cosi trapného vykoupeno něčím neotřelým a v rámci žánru nepříliš viděným. Zaujmou vypointované dialogy, pochopitelně nechybí ani touha jít proti proudu, to je poměrně zvoleno ve tlumené formě, a v neposlední řadě je kladen důraz na sexy vysportovaná ženská těla, hlavně pěkně formované zadky hrají prim. Explicitní nahota ale k vidění není, vteřinový záběr na pánské přirození je takřka nepostřehnutelný, obnažená Denisa Nesvačilová se ke kameře točí nejraději zády a Petra Hřebíčková nabídne ze svého nahého těla relativně nejvíc. Plážové písky dosud nezažily větší vztahové represálie, jaké nám předhodil Kolečko a spol. Zkusme tedy s jeho hormonálně rozhozenými hrdinkami (s)pinkat. 8/10 (07.03.2020)

Jiří Langmajer všechny herecky převyšuje nejen že hraje karikaturu nadsamce. Ale jeho starosvětsky přímočaré kouzlo posledních opravdových chlapů u dam funguje. Petra Hřebíčková a Denisa Nesvačilová jen pózují v úsporných dresech a v postelích. Jejich citové eskapády i vzájemné rozmíšky jsou umělé a jejich nápadníci neboli Vojtěch Dyk a Jakub Prachař okatě dočasní, ne-li přímo okrajoví. Jak skončí výchozí spor, kdy jedna chce otěhotnět a druhá vyhrát šampionát, uhádne divák i bez vstupenky. Ostatně celý děj by se dal poskládat z perel lidového mudrosloví: odříkaného chleba největší krajíc, nenávist plodí lásku, staré hříchy mají dlouhé stíny. Pobavilo mě pár hlášek a situací sebeklamu když Dykův borec prohlašuje, že je „karibský typ“, nebo hrdinka Hřebíčkové soudí, že „opilá jsem roztomilá“. Pobavily mě fráze sportovního komentátora i ezoterické albánské osvícení, ale přesto z plátna čiší vypravěčská chudoba. Příjemný pokus o slunečnou náladu v rytmu samby vyznívá nuceně a zajímavý prvek česko-slovenské řevnivosti vyprchá ve smířlivém finále. Erotické záběry tvoří tuctová manýra, volejbalu je zase dost málo a převážně se zabírá zdálky. Možná by zkušený režisér z Kolečkova scénáře vytvořil hravější obraz pošetilosti citů. Česká kinematografie je obohacena o další vatu. (24.03.2020)

Dívat se na komedii, u které musím podat skoro nadlidský výkon, abych se zasmála, není asi úplně ideálně strávený čas. Když už se totiž ve filmu „Přes prsty” objeví nějaký ten vtip, tak většinou atakuje hranici trapnosti. Děj se neuvěřitelně táhne. Navíc je příběh absolutně předvídatelný a bez špetky invence, což mě v případě Petra Kolečka docela zaráží. Snad jen kvůli Jiřímu Langmajerovi s Petrou Hřebíčkovou jsem to dokoukala až do konce, přestože i v jejich hereckých kreacích se to hemžilo trapnými výstupy. Zejména pak Petra Hřebíčková občas působila jako by měla o kolečko víc. Tipla bych si, že jí ho přihrál sám režisér. (35%) (29.11.2020)