Midsommar

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Ari Aster a Jordan Peele jsou Carpenter a Cronenberg 21. Století bez debat! Midsommar je opět jeden z těch kontrovérzních hororů, který není divácky příliš vděčný a potěší pouze náročnější a především trpělivější diváky, kteří však dostanou solidní odměnu. Největším mínusem je pomalejší tempo ( první hodinu se takřka nic zajímavého nestane), ale od prvního „obřadu“ film začne být čím dál zajímavější a především znepokojivější. Celá ta mytologie Švédské pohanské komunity je dostatečně zajímavá, neokoukaná a velmi nepředvídatelná. Velkým plusem je Florence Pugh, která předvádí úchvatný herecký výkon ( rozhodně nejtalentovanější mladá herečka současnosti), perfektní je také hudba, která je na horor velmi netradiční, ale skvěle zde pasovala, je zde také velmi kreativní kamera a absolutně největší lákadlo je samozřejmě samotné Gore, které Ari Aster servíruje v takové šokující formě, že slabší diváci film raději vzdají a odejdou. Finále typicky symbolické a neskutečně morbidní ( větší úlet jsem ještě neviděl). Pomalé, plíživé, znepokojivé, šokující, neortodoxní a silně kontrovérzní takový Midsommar je. Hereditary se mi líbilo o chlup víc, ale i tohle je letošní klenot. PS: Jak jsem viděl v kině Teenky, které vlezou do kina jen proto, že vidí žánr Horor a chcou skákat ze sedačky, tak musely být velmi překvapeny, co vlastně dostaly. 80% (09.07.2019)

(Viděn „director’s cut“) „Hej, Pelle, může se kdokoli přidat?“ - „Jste Američani, prostě se tam vmáčknete.“ Tihle zaoceánští burani, co nemají pochopení pro evropské zvyky…Čekal jsem se něco ve stylu Rituálu (1973) a toho se mi i dostalo, jen s více prvky hororu a méně okázalým černým humorem. Všudypřítomné zneklidňující náznaky a budování falešně pohodové atmosféry plné světla byly fajn. Ale po cca hodině se Aster odváže a film pak už nejde brát vážně. Ovšem nudit jsem se nezačal a chvílemi se i bavil. Snímek je navíc „poučný“. Nabízí kupříkladu rady typu: na rozhozenou psychiku se pije houbový čaj, k sexu patří „živá“ hudba, v kůži medvěda je horko, pověsit si „něco“ do kurníku pomůže slepicím lépe nést, po výtažku z tisu člověk zaručeně nic necítí, co se má sázet (do záhonů dáváme např. květiny, brambory, ředkvičky, lidské nohy, ananasy…pardon, to tropické ovoce tam nepatří!), oheň pomáhá vypudit negativní emoce či správný film má končit s úsměvem na rtech! Lepší průměr a už si spěchám koupit letenky do Švédska. (24.11.2019)

Horor je obludný, ozrutný a krutý žáner. Tento film to vie. Hoci sa v ňom dlho zdanlivo nič hororové nedeje, ste napnutí a je vám tak trochu zle, lebo tušíte, viete, že to Ari Aster časom rozbehne – a potom to budete ľutovať, lebo Ari Aster patrí k pekelným režisérom, ktorí keď to rozbehnú, je to odporné, no zároveň od toho neviete odtrhnúť zrak. A skutočne – neskoršie výbuchy nečakaného násilia sú šokujúce a dlho mi nešli z mysli. Ari stupňuje gore tempo až k neznesiteľnosti. O technickej stránke (parádna výprava, úžasné kostýmy) je škoda sa baviť, ale potešia i herci (aj keď najmä skvelý Will Pouter je tu predsa len skôr do počtu, čo je u herca jeho formátu skutočne škoda). Vidíme sa o 90 rokov. (28.09.2019)

Tak tohle bylo stejně psycho jako skládat regál se šesti šuplíky z Ikei bez návodu. Tušil jsem, že to bude něco jiného, seveřané to mají trochu posunuté jinam (ono mějte půl roku noc...), ale tohle bylo hooooodně ujeté. Nevím jak je to tam s tradičními zvyky, vím, že si těch svátků zachovali dost byť to asi nemá takové grády jako v této komunitě. Každopádně tohle jsou jen poslední záchvěvy tradic původního Švédska. Tyto tradice a obyčeje brzy nahradí afričtí šamané nebo islám. Co jistě každého ve filmu zaujme je nápaditá a velmi pěkná kamera. Také kontrast barev. Ta bíle oděná komunita běhající po zelených lukách s modří letního nebe nad hlavou a do toho barevnost všech těch kvítků...Pohádka. Ale severské pohádky bývají drsné a nejinak je tomu i u této. Jinak to bylo celé takové až typické pro Amíky když někam jedou. jednak působí jako tydýti a čím více se snaží zapadnout o to více působí jako cizí prvek a když se jim řekne, že něco nee, vždycky se najde nějaký dobrák s mobilem co si potají ono nee natočí. Vždyť je to edvenčr a pak doma až to pustí kámošům bude cool, že to edvenčr podnikl. Jestli je film psycho celou dobu, pak závěr je psycho totálně :-). Takže až vás kámoš ze Švédska co tu studuje pozve k sobě domů s tím, že vám ukáže něco z tradic tam doma, fakt nejezděte ! Dávám za 3 hluboké nádechy. * * * (09.12.2019)