Joker

Všechnu špínu, marnost a bolest Gotham City si v sobě nese jediný člověk. A to je na tohoto vyděděnce společnosti i lůzy.. osudem zlomeného klauna příliš… Joaquine Phoenixi... bolelo to! A kdybych vedle sebe neměla svého přítele (který mě obětavě držel za ruku) asi bych to úplně neustála. Víc napíšu později, až... Vlastně, ne.. Povstal nám nový Joker! Ať žije!! (06.10.2019)

Návrat k Temnému rytíři se vší parádou. Tak brutálně depresivní film jsem sakra dlouho neviděl. Gotham je město, kde by nechtěl žít nikdo. Snad jen komparz, který by platil Ovčáček ze svých peněz. Zároveň je ale skvěle stylizován do nějakých dejme tomu 70. let a vychází ze stejně krásně ponurého New Yorku. Ten oldschool háv je z toho neskutečně cítit a i proto ve spojení s prakticky dokonalým hereckým výkonem Joaquina Phoenixe a neméně skvělou hudbou vytváří naprosto epesní atmosféru, která v podobných filmech sakra dlouho nebyla. Líbí se mi, jak je postava Jokera vystavena tak, že není ani bílá, ani černá. Má svoje pro, proti, mouchy, ale i přednosti a snahy žít v lepším světě…dokud mu vlastně naprosto nehrábne. Joaquin Phoenix se konečně vyřádil tak, aby se mi to líbilo a zároveň byl nadšený. Jeho série divnolidí sice nebere konce, ale Joker je přeci jen pojem, u kterého se ta světlá a temná stránka doslova nabízí. No a i když jsem mu vlastně celý film úplně nefandil, úpěnlivě jsem sledoval, co se bude dít každou další scénou. Některé scény vyjadřující lidské šílenství, zlo nebo anarchii jsou tak z těch nejlepších, co jsem snad kdy viděl. Nebojím se říct, že jde o absolutní filmařinu a zážitek, který ve mně bude dlouho bublat. Jací jsme vlastně jako lidi? Nevychází Joker víceméně jen z toho smutku a zla, co v sobě držíme a snažíme se nevydrápat na povrch, abychom se z toho nezbláznili? (16.10.2019)

Možná by Todd Phillips, jinak též tvůrce samých komedií, natočil horší film, kdyby nečerpal ze všech těch snímků, jak to sám přiznává. Ale to není zas až tak důležité, copak nevíte, že filmoví tvůrci si berou inspiraci od kolegů celkem běžně? Mnoho a mnoho současných filmů, natočených v Hollywoodu i leckde jinde, nepřináší prudce originální příběhy, jaké tady ještě nebyly (nelze sčítat jablka a hrušky, třeba poměřovat Phillipse například s Ki Duk Kimem), ale to také není a priori špatně. Nejpodstatnější je, že tvůrci natočili netradiční snímek, ve kterém nám zobrazili jednoho z nejikoničtějších záporáků komiksového světa tak, jak jsme snad ještě žádnou komiksovou postavu neviděli. Spojení "psychologie a komiks" si naposledy vybavím u Hulka Anga Leeho a to už je nějaký ten pátek. Joker je natočen s téměř neviditelnou elegancí, obyčejně a přitom působivě. Retro vás přinutí ještě více přemýšlet, jak jsme na tom asi s tou předpojatostí jedněch vůči druhým v současnosti. Chválit Joaquina Phoenixe by bylo nošením dříví do lesa, já osobně vyzdvihnu excelentně depresivní hudbu Hildur Guðnadóttir. Jak se většinou nad pokračováním určitých komiksovek ošívám, zde bych si u druhého dílu vrněl blahem a spojit nakonec Jokera a Batmana by byl ten nejlepší filmově-komiksový nápad dekády. Takže si prosím, někteří i mí oblíbení uživatelé, co jste jindy věcní, nechte ty ironické glosy filmům, které si to zaslouží. 90%. (10.10.2019)

Pamatujete si, jak v Burtonově Batmanovi řekl při finální konfrontaci na střeše Gothamské katedrály netopýří muž Jokerovi: „I made you, you made me first.“? Lhal... Phillipsova krádež v obchodě se Scorseseho špinavým sedmdesátkovým zbožím budiž vysvěcena účelem. Mezi „midget jokes“ a tóny Guđnadóttir, stahujícími do bažiny deprese, sledujeme rozpad a znovusložení osobnosti, kterou si jako své vlastní monstrum vypěstovaly netečná společnost a nefunkční systém. Dochází k zrození tragické ikony, která při tanci mezi naší lítostí a pohrdáním dospěje k nebezpečné premise, že být slušný a pokorný není nejkratší cesta k pozornosti druhých. Všechen ten přerod a sporná revolta proběhly v komiksovém vesmíru, který už od začátku neměl v úmyslu pohltit Phoenixe, protože dobře věděl, že on pohltí jeho.. K oprávněným chvalozpěvům na herce, který z toho udělal one freak show, mám jen dva poznatky. Pod make-upem v talk show u Murrayho Franklina jsem ani na vteřinu nepoznal, že je to on. To byl prostě Joker! A kdyby se Joaquin místo hubnutí začal chvíli věnovat posilovně, mohl by v nějakém životopisném filmu ztělesnit Sonnyho Landhama. Ten běs v očích tam je.. (17.10.2019)

Komiksový pozadí je jenom chabá berlička (díkybohu), tohle je naprosto realistický, výživný drama o duševním rozkladu jednoho nešťastnýho týpka, takový Taxikář pro 21.století. A věřte, že číst si tady, jak byl Joaquin Phoenix fantastický a pak to vidět ve filmu na vlastní oči, je úplně jiný level. Takové absolutní ponoření se do role jsem viděl naposledy u Daniela Day-Lewise v ´Až na krev´ před 12 lety. Každý sebemenší pohyb těla, každá vráska, hra očí i ten přepálený smích, to byla velká škola herectví a jenom mi potvrzuje, proč Joaquin, tenhle velký, zapálený bojovník za práva zvířat, tahle nonkomforní, nezařaditelná plachá bytost, je už více než dekádu mým nejoblíbenějším hercem. Jeho ´metodické herectví´ (jehož vyznavačem byl právě Daniel Day-Lewis), které vykazuje přejímání chování a myšlení vaší postavy a ponoření se do ní po celou dobu produkce filmu, v dnešní době asi nemá srovnání s žádným jiným hereckým kolegou. (05.10.2019)