Chvilky

Tak nějak jsem nepochopil, co tím tvůrci chtěli říct a upřímně, mě to ani moc netrápí. Nemá smysl hledat něco, co tam za mě není, a to jsem byl hodně trpělivý. V určitým věku a životní fázi by měl člověk pochopit, že se nemůže nechat vláčet jenom pocity a náladami. Musí proto, aby se cítil lépe, taky něco udělat. Hezký pohled do „ženského“ vidění světa ala „nic se neděje a já nevím“……Vlastně se jí nic tak strašnýho neděje, jenom neumí být sama se sebou. (07.11.2020)

Zajímalo by mě, komu režisérka a scenáristka v jedné osobě tento snímek adresovala. Zda lidem, kteří si za postavu Anežky dosadí sami sebe (a nebudu zastírat, že několik úvodních scén mi opravdu připomnělo vlastní příbuzné), nebo lidem, kteří zneužívají své nejbližší, chtějí jenom brát a ne dávat. Výsledek je každopádně velmi rozpačitý, protože z hlavní hrdinky si skutečně nelze brát příklad. Nikdo z rodiny se jí nezeptá na její potřeby a přání, a když je konečně může vyjádřit - byť na sezení u psycholožky - raději jen mlčí a pláče. Hm. (05.07.2018)

Anežka se ocitla v nezávidění hodné situaci, na její mladá bedra dopadla tíha zodpovědnosti a povinností za celou rodinu, matka je v podstatě mimo hru, neb je nemocná a má co dělat sama se sebou, tudíž není s to postarat se o své staré rodiče. A tak Anežka jezdí s babičkou po doktorech, po nákupech, vozí ji na návštěvy za velmi nemocným dědou. K tomu ji každý člen rodiny častuje nevyžádanými radami, kritikou či zesměšňováním. Křehkost Anežčina nitra byla zřejmá, stejně tak chápu, že v podstatě nemluvila, ono totiž nebylo s kým. A když už bylo s kým, bylo to tak těžké, vyjádřit slovy, že se rozplakala... Moc se mi líbil závěr filmu, být na chvíli sama, uprostřed krásné přírody, zhluboka se nadechnout a povznést se, získat tolik potřebný nadhled... (12.08.2019)

Psychologicky výživný materiál, taková sonda do jedné deprese. Možná, že tenhle příběh může některým lidem nastavit zrcadlo a že se v něm poznají. Čekala jsem, že ta psycholožka Anežce něco poradí a někam ji posune a Anežka najde cestu z toho začarovaného kruhu. Místo toho se tam plácala dál. Neměla ve své blízkosti někoho, kdo by jí ukázal, že to jde i jinak. Ona to neznala. Moc se toho tady nenamluví a celé se to táhne jako žvýkačka. (09.11.2020)

Dobrý film má prý hlavně vyvolávat diskuze. Četla jsem to tolikrát a vlastně se k této myšlence sama přikláním. Tento snímek kritérium splňuje na sto procent. Odcházela jsem z něj rozpačitá, hned poté jsme o něm zvládli víc než hodinu zapáleně diskutovat. Rozebrali jsme ho do posledních detailů, napadalo nás, jaké měla Anežka vlastně reálné možnosti, zda má šanci cokoliv změnit, jestli snímek přináší nějakou proměnu, jestli si měl udržet tempo z prvních scén, proč zrovna takový konec... V průběhu projekce jsem několikrát přemýšlela, v kolika z nás diváků určitá situace vyvolala vzpomínky na podobný zážitek z vlastního života, o němž raději nikde nevypráví. A jestli právě toto není "ten pravý život", život, který nic dalšího nepřináší. Tuhle sílu má opravdu málokterý film. A přestože si osobně nemyslím, že by bylo nezbytné demonstrovat prázdnotu a neukotvenost hlavní hrdinky také prázdnotou a neukotveností formy a vyprávění, za mě to bylo prostě dobrý. (01.07.2018)