Podobizna

Po pravdě řečeno, na můj vkus je to až příliš doslovné a dějově v prostřední části hodně fádní - ostatně tak, jak jsou karty rozdány, je jasné, jak příběh skončí a kam se ubírá. Výborná hra se světlem, kamera, lokace, hudba, herecké výkony, a ostatně i ona základní myšlenka (nikoliv nepodobná filmu Ďáblův advokát) film povyšují. Každý z nás by chtěl mít hodně peněz a mít se dobře. Řekne si, jednou dvakrát se trochu zpronevěřím, vydělám, a pak se budu věnovat tomu, co mne baví. Ale jak se člověk drápkem chytí, chce víc, a jeho talent upadá. A je zde dobře vykresleno i to snobské prostředí, jež umění sice nerozumí, ale umí jej zaplatit, a pak se rozplývá nad kdejakou blbostí. Hezké je to, co je módní. A spousta dalších paralel, přesahujících i do dnešního světa umění a zaprodanosti, by se dalo najít. (02.04.2017)

Temný drahokam českého filmu. Nádherný šerosvitný film, kde závěrečný záběr kočáru odjíždějícího ulicí vypadá jak Schikanedrův obraz. Horor není zrovna žánr, který by u nás kvetl, ale tenhle film se hororu velmi blíží. Dokonalé kostýmy a reálie, skvěle vybrané herecké typy. Stupňující se napětí a úzkost a závěrečný antiklimax. Nechápu, jak distributor může do oficiálního textu napsat, že příběh je silně vyšumělý. (13.02.2011)

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour) (22.05.2020)

Jméno Jiřího Slavíčka v českém filmu často asociuje emotivně bohaté zážitky či obecně setkání s krásnými filmy. Samostatně začal tvořit v roce 1938, podepsal se například pod aktualizovaným přepisem Nerudy Vzhůru nohama, výborné bylo nostalgické připomenutí života prvních herců ve Hvězdě z poslední štace, opakovaně dal výjimečné příležitosti Haně Vítové, adaptoval Raise... První poválečný Slavíčkův film, přepis Gogola z roku 1835, je mistrnou ukázkou tísnivé exprese, za kterou by se nemuseli stydět ani filmaři v éře vrcholného výmarského filmu. Podobiznu skutečně lze měřit s takovými klasikami, jakými byly Pražský student, Dr. Mabuse či Orlakovy ruce. V českém filmu podobného zástupe nacházíme ještě za války ve Fričově Experimentu. Bohužel, další vývoj čs. filmu dal na podobné žánrové vrcholy zapomenout a ani Slavíček nemohl důstojně pokračovat. (31.08.2020)

Maliar na voľnej nohe nevie namaľovať tvár Satana. Priateľ mu radí, aby si ako predobraz zvolil úžerníka Chazaja. Maliar priateľovu radu odmieta. S úžerníkom s príšernou povesťou nechce mať nič spoločné. Nakoniec podľahne uhrančivej tvári tohto vydriducha. Osobne ho totiž príde požiadať o namaľovanie svojho portrétu. Žiada vernú podobu stvárniť tak, aby sa po vlastnej smrti mohol prostredníctvom obrazu navracať do sveta živých. Maliar sa, hoci nechtiac podvolí zvláštnemu a zlovestnému prianiu. Akoby bol spútaný neviditeľnými silami temnoty prikazujúcimi konať. Portrét namaľuje. Už pri jeho tvorbe má vidiny, upozorňujúce maliara na privysokú cenu, ktorú zaplatí za miešanie sa farbami do sfér, ktoré majú ostať tvorbou či iným skúmaním netknuté. Ďalší dej pokračuje o niekoľko rokov po tejto udalosti. Okrem skvele potemnelej atmosféry ponúka množstvo dodnes živých úvah. Napríklad o podľahnutí kreatívcov masovému vkusu (bráne do pekla). O potrebe zotrvania na vlastných víziách, hoci komerčne neúspešných. O zámernej likvidácii talentovanejšej konkurencie, hoci ide navonok o priateľov (platí pre každý druh vedy aj umenia). O množstvách úspešných manufaktúr na umelecké diela (toto do dokonalosti doviedli maliari ako Andy Warhol a Salvador Dalí, ktorí za peniaze podpisovali pomočené či prázdne plátna). O posadnutosti tvorbou, ústiacej do šialenstva. O posadnutosti peniazmi. O zrade ideálov v prospech krátkodobých hmotných výhod. (20.07.2015)