Podobizna

Na motivy stejnojmenné povídky ze sbírky Arabesky (1835), v níž Gogol pojednal fantaskní syžet zasazený do konkrétního prostoru města Petrohradu, natočil režisér Jiří Slavíček snímek žánrově se vymykající české filmové produkci druhé poloviny čtyřicátých let. Ponurý, až hororový příběh malíře Romana, jenž si ve vetešnictví koupil podobiznu lichváře Chazaje, která ho - podobně jako předchozí majitele - přivedla do tvůrčí i osobní krize, se natáčel zejména v interiérech, čímž se vyřešila otázka místního ukotvení literární předlohy. Výtvarně se na snímku podílel malíř Josef Liesler, který byl rovněž autorem kostýmů. Film se stal vynikající příležitostí pro zkušeného kameramana Jana Rotha, jehož hra světel a stínů evokuje příznačně mrazivou atmosféru. Z herců se dostalo uznání Vladimíru Šmeralovi, který v hlavní roli rozkrývá hloubku svého hereckého rejstříku a předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů, ovšem ani obsazení Karla Dostala do postavy Chazaje nebylo krokem vedle. I po více než šedesáti letech od doby vzniku tohoto filmu vyvolává jeho šílený smích mrazení, které vzhledem k únorovým událostem roku 1948 dostalo až krutě ironický rozměr. (08.05.2009)

Už je to dávno, čo som videl starší český film. A tento je nielen málokedy reprízovaný, ale aj výnimočný v rámci celej českej kinematografie. Nie je veľa filmov, v ktorých sa podarilo vytvoriť temnú atmosféru a verne zobraziť postupný rozklad maliarovej mysle a postupujúce šialenstvo. Vladimír Šmeral už v mladosti dokazoval, akým kvalitným hercom bol. Na druhej strane som mal niekedy pocit, že sa dívam na nemý film a u množstva moralizmov som nevedel, či sú dielom samotného Gogoľa alebo až autora scenára. (04.10.2014)

Ono je to přeci jenom spíše drama, příběhově nakopnuté mysteriózní zápletkou. Ale poměrně zdařilé drama. pravda, asi jsem od toho filmu očekával moc, více té mysteriózní zápletky, a proto jsem možná trošku zklamaný, ale rozhodně nemůžu říci, že je to špatný film. Není. Potěšující je minimálně v zástupu herců a hereček, které znám v jejich starším vydání a tady jsou mladí, švarní a... krásní :-). Dlouho mi trvalo, než jsem v hlavním hrdinovi poznal Bobliga z Edelstadtu. A spoustu jiných herců, jejichž jména ani neznám, ale ksichty si vybabuji. Příběh je v pohodě, možná podle mě moc tlačí na pilu (první záchvěv nástupu bolševiků k moci???) ohledně možná až moc černobílého vykreslování postav a oddělování dobra a zla (asi každý uzná, že to není tak jasně čitelné), což ale asi vychází z doby vzniku jak literární předlohy, tak samotného filmu. Na druhou stranu se mi líbily až filosoficko-"morální" promluvy o umění a umělcích. Hudba fajn, herci fajn, příběh fajn, jen mohl být trošku více mysteriózní, tak prostá zápletka mě trochu nenasytila. Závěr výborný. (31.05.2013)

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour) (22.05.2020)

Maliar na voľnej nohe nevie namaľovať tvár Satana. Priateľ mu radí, aby si ako predobraz zvolil úžerníka Chazaja. Maliar priateľovu radu odmieta. S úžerníkom s príšernou povesťou nechce mať nič spoločné. Nakoniec podľahne uhrančivej tvári tohto vydriducha. Osobne ho totiž príde požiadať o namaľovanie svojho portrétu. Žiada vernú podobu stvárniť tak, aby sa po vlastnej smrti mohol prostredníctvom obrazu navracať do sveta živých. Maliar sa, hoci nechtiac podvolí zvláštnemu a zlovestnému prianiu. Akoby bol spútaný neviditeľnými silami temnoty prikazujúcimi konať. Portrét namaľuje. Už pri jeho tvorbe má vidiny, upozorňujúce maliara na privysokú cenu, ktorú zaplatí za miešanie sa farbami do sfér, ktoré majú ostať tvorbou či iným skúmaním netknuté. Ďalší dej pokračuje o niekoľko rokov po tejto udalosti. Okrem skvele potemnelej atmosféry ponúka množstvo dodnes živých úvah. Napríklad o podľahnutí kreatívcov masovému vkusu (bráne do pekla). O potrebe zotrvania na vlastných víziách, hoci komerčne neúspešných. O zámernej likvidácii talentovanejšej konkurencie, hoci ide navonok o priateľov (platí pre každý druh vedy aj umenia). O množstvách úspešných manufaktúr na umelecké diela (toto do dokonalosti doviedli maliari ako Andy Warhol a Salvador Dalí, ktorí za peniaze podpisovali pomočené či prázdne plátna). O posadnutosti tvorbou, ústiacej do šialenstva. O posadnutosti peniazmi. O zrade ideálov v prospech krátkodobých hmotných výhod. (20.07.2015)